I u nás bylo prostřeno

    Přišla jsem dnes domů, zapla televizi a tam Prostřeno. Kdysi jsem se už ve svých úvahách zabývala tím, co teď momentálně ve vaření letí a musím potvrdit, že za ten rok se toho moc nezměnilo. Tedy v té televizi. U nás je to docela jinak. Většinou, když se nás sejde víc, mých favoritem je ražniči, brambory, koláč, který už mám v mrazáku, abych stíhala. Minulou sobotu jsem přípravu trošku změnila. Pozvala jsem pár lidí na oběd a naplánovala menu tak, aby vše vyšlo časově a v klidu a zároveň jsem vsadila na jistotu při výběru jednotlivých jídel. Nevím, kolik času mají při vaření v TV, ale já ho měla na rozdávání. Hlavně na začátku, protože jsem začala už ve čtvrtek, kdy jsem upekla korpus na dortík.  
    Pokračovala jsem v pátek večer. Dortík jsem naplnila, počokoládovala a připravila si pomazánku na chlebíčky. V sobotu jsem vstala o půl osmé s tím, že není kam spěchat. Nebylo. Uvařila jsem si svoji ranní kávičku, ale než jsem si ji začala vychutnávat, nalila jsem a nasypala suroviny do pekárny, aby se mi připravilo těsto na ciabatty, které tvaruji jako veky. Napila jsem se kávy a v tom mě napadlo, že ještě dám péct bábovku, kdyby někdo nechtěl dort. Vymazala a vysypala jsem formu, smíchala všechny potřebné suroviny a dala péct. Opět jsem se napila kávy a zároveň jsem dávala nahoru, do potravinové skříňky, dózu s cukrem. Zřejmě jsem byla lačná kávy a tedy trošku nešikovná. To jsem si uvědomila, když jsem koutkem oka zahlédla letící dózu. Ani nevím, jak se to stalo, vyhodila jsem levý bok a dóza přistála v jiném regále. Šikovná. Utřela jsem si čelo, položila kávu a začala porcovat maso na roštěnou. Jenom než jsem našla ostrý nůž, to bylo času. Všech 11 plátků jsem osolila, opepřila, pomoučila. Mezitím se napila kávy, zkontrolovala špejlí bábovku v troubě a čas na pekárně. Potom přišly momenty čistění a krájení cibule. Dál jsem očistila brambory, nakrájela je na kostičky a dala je čekat do vody. Zametla jsem podlahu a napila se kávy. Vytáhla jsem zkontrolovanou bábovku, která se mi krásně vyklopila na mřížku. Bohužel, tady jsem zjistila, že je ve středu ještě moc světlá, a tak se navrátila do příjemného tepla 180°. Zatímco se bábovka dopékala, vytvarovala jsem večky z těsta z pekárny, potřela je olejem a zakryla fresh fólií. Znovu jsem vyklopila bábovku a byla jsem šťastná, že to bylo naposled. Dala jsem si hlt kávy a šla opékat jednotlivé plátky masa. Když jsem tuto zatahovací činnost ukončila, dala jsem do výpeku smažit cibulku a do jiného hrnce ji nasypala na sádlo taky. Jakmile byla hotová, v jednom hrnci jsem ji doplnila masem, kořením, solí, dolila vývarem a nechala vše spolu dusit. Ve druhém hrnci jsem ji zasypala moukou, usmažila jíšku, ke konci ji zabarvila mletou paprikou a zalila studenou vodou, aby se  polévka mohla začít vařit i s kostkou bujónu. Teď jsem měla chvilku, abych se povzbudila troškou kávičky a uvázala dvě malé kytičky. Tak jsem si ji dala a kytičky svázala, abych vzápětí povařenou polévku přecedila a vložila do ní koření, brambory, nalila trochu mléka a později obohatila o nakrájený párek. Byla totiž frankfurtská. V hrncích to na plotně pěkně bublalo, ciabaty se pekly a já šlehala šlehačku k nazdobení dortu. Zdobení sice bylo velmi, velmi prosté, ale na účelu to vůbec neubralo. Hotový dortík putoval do nulové zóny a já mohla připravovat salát. Ale než jsem začala, dopila jsem si svoji ranní kávu. Příprava salátku byla jednoduchá, krájecí záležitost, jelikož šlo jen o ledový salát a cherry rajčátka. Zatímco jsem likvidovala jednu špatnou hlávku a připravovala druhou pěknou, veky se upekly, vychládly a já z nich mohla mohla připravit pár klasických obložených chlebíčků.
    Jakmile jsem s nimi skončila, přidala jsem k roštěnkám žampiony a vymíchala pažitkový dip na salát. Tím jsem se pěkně přiblížila k cíli. Potom už jen stačilo několikrát propláchnout, scedit a osmažit rýži, okořenit ji, osolit, podlít vodou a nechat ji uvařit. To byl skvělý pocit. 
   S myšlenkou, že vše je tak, jak má být, jsem prostřela stůl, ochutnala rozmražené jahody, připravené do šampíčka, a celých 15 minut jsem nečinně čekala na návštěvu. A proč jsem vlastně měla na konci ten prostoj? Protože jsem byla líná připravit předkrm. Pak by všechno klaplo tip, ťop.
    Skončila jsem ve 12.45 hod s přesvědčením, že stíhám, a tak jsem ještě jednou zametla podlahu. Kdyby náhodou.
A potom, že navařit pro pár lidí je náročné.
V neděli jsem pozvala mé chlapce na oběd do restaurace, ale oni odmítli a vyžádali si moji kuchyni. Je fakt, že toho bylo trošku míň. Časově i potravinově.

A jak jste na tom vy? Taky v pohodě stíháte?