Já a auto

    Myslím, že tento článek se sem ještě vejde, ikdyž bez fotky, ale to vůbec nevadí, protože téma je výborné a popisuje mě za volantem v krizové situaci.
    Řidičák jsem si udělala asi před 30 lety, kdy jsme vlastnili vůz, láskyplně zvaný "Harampák." Jenže Harampák byl záhy prodán a já se dostala k řízení tak po šesti letech, kdy jsme jezdili grošovaným žigulíkem. V podstatě jsem se s ním bála jezdit, a také mě nic k ježdění nenutilo. Dalším naším autem jsem se občas projela tam, kde nikdo nechodil a ani nejezdil. A potom jsem najednou měla auto jen pro sebe, a aby nestálo před barákem, začala jsem jezdit. Měla jsem výhodu toho, kdo byl vhozen do vody, neuměl plavat, ale naučil se. "Také jsem se naučila", jsem si myslela do minulého pátku. Ne, nestalo se nic hrozného, jen nám auto odmítlo nastartovat a já se v této nové situaci zcela ztrácela.
    Stalo se to před "šopink centrem", přesně před šopem Wiky, když jsme tam zastavili cestou na chalupu. Já, nic netušíce, jsem ještě šopovala v obchodě, který je u nás z lásky k Česku, zatímco můj chlapec už obvolával známé ze servisů a zajišťoval řešení této nemilé situace. Když jsem přišla s nákupní taškou k autu a žádala ho, aby vycouval, jelikož se na nás z jedné strany, té mé, nalepil nějaký dobrák, můj chlapec odmítl, ale nabídl mi místo za volantem s tím, že já zařadím dvojku, on auto vytlačí, a jak motor zabere, přidám plyn a my pojedeme. Nejeli jsme. Koukala jsem jako blázen a možná ani nechápala. Myšlenka vynikající, provedení špatné. Netušila jsem, že malé uštěknutí je ten moment, kvůli kterému se tlačením rozjíždíme kolem šopů, aby byl právě v momentu štěknutí přidán i plyn. Nějak jsem ten chabý zvuk podcenila. Prostě, úplně mimo. Navíc jsem zatočila na úplně blbou stranu. Můj chlapec na mě vůbec neřval pokyny, si myslel on. Já a pozorovatelé jsme to viděli jinak. Druhý pokus nebyl o nic lepší. Hlídala jsem couvání, auta kolem, procházející lidi, pocity našeho chlapečka, sedícího vzadu, a škytání. Ale nic se neozývalo. Při třetím rozjíždějícím pokusu jsem bezmocně, avšak výstražně, mávala na pána, který se přibližoval, jelikož jsem měla obavu, že mu přejedu nohy. Nepřejela. Tento milý pán s nakonec nepřejetýma nohama, na rozdíl od těch, co nás celou dobu pozorovali, nám nabídl, že pomůže tlačit. Ihned jsem po jeho nabídce skočila, ale tlačit jsem šla já a on za volant. On totiž věděl, že má dát dvojku a při zaštěknutí přidat plyn. A tak jsme díky tomuto muži docestovali až k naší chaloupce.
    Naši mladí nám ještě ten samý večer přivezli naši druhou baterku, ale zcela zbytečně, protože naše zmrzlé autíčko ráno v pohodě a okamžitě nastartovalo.
Mám pocit, že tuto motoristickou a běžeckou zkoušku mi připravil opět můj osud. Třeba se mi to jednou bude hodit. a já nebudu tak nemožná jako minulý pátek v podvečer.