Jsem ráda, že...

    Stála jsem nad pračkou a přemýšlela o tom, jak jsem ráda, že zítra zmizím z našeho města a přesunu se do naší vesnice. Pračka už byla napěchovaná a já celá naplněná radostí, že zítra odjedu, jsem přemýšlela, co jsem s tou pračkou vlastně chtěla udělat. Došla jsem na to. Chtěla jsem pustit tlačítko start. A to je čtvrtek a čeká mě ještě jeden pracovní den. A já si už dnes připadám opotřebovaná jak učitelka v červnu. Zmáčkla jsem tedy patřičný konflík a v myšlenkách jsem se vrátila k tomu, jak včera kolegyňka popisovala hledání fénu, když si dcera chtěla vyfoukat vlasy. Ke spokojenosti obou ho holky našly. To, že nebyl na svém poličkovém místě, ale ukrytý v pračce, zajisté způsobila zamyšlenost starší z nich. Ještě, že pračku nezapnula. Ale i toto se dá u učitelky ke konci školního roku omluvit, že? Jsem ráda, že nosím fén do šatny a nenechávám ho v koupelně, protože také si už nevěřím.
    Z koupelny jsem se přesunula do ložnice, abych vylila z květináčů orchidejí přebytečnou vodu a v ten moment jsem slyšela, stejně jako můj chlapec, větu, pronesenou jemným dívčím hláskem, a která se k nám dostala otevřeným oknem:"Jsi schovaný jak hovno v trávě." Po tom, kdo byl tak dobře, nebo špatně schovaný, jsme nepátrali, ale došlo nám, že blíží se léto a děti začínají vylézat od počítačů na hřiště pod našimi okny. Jsem ráda, že mohu okna zavřít, jelikož další pronášené dětské moudrosti nás nijak nepřesvědčily o své zajímavosti a potřebnosti jim naslouchat. Navíc je budeme s malými obměnami slýchávat zase až do zimy. A já jsem ráda, že jsem na to již nyní duševně připravena, a že si mají děti kde hrát, a že mohou ze sebe dostávat přebytečné emoce. Ale proč zrovna pod našimi okny?