V obchodě slušná

    Jestliže nakupuji, snažím se být milá k těm, kteří mě obsluhují. Nejenom milá, ale i vstřícná, když je tam nějaké to deko navíc, a když se prodávající trefí do požadovaného množství na první pokus, jsem i pochvalná. Když to tak po sobě čtu, možná i trochu blbá, protože kursy asertivity mě správně naučily, jak žádat, chtít a přijímat jen potřebné. Ale na druhou stranu chápu, že když druhá strana nemá asertivní chování vrozené, nemusí to klapat. Proto se v běžné praxi, v obchodě, uchyluji k mluvě a požadavkům prostým a chování slušnému.
    Dnes jsem byla také nakupovat. Nejdříve v JYSKu. Tam jsem chtěla nějaké košíky a dostala jsem je. Přezíravá slečna mě poslala někam dozadu a zbytek byl na mně. Ani se mě při placení nezeptala, zda chci tašku  a dál mi hleděla přes rameno někam do blba. Ta si zasloužila jen poděkování a pozdrav. Ne kvůli ní, kvůli mně, jelikož jsem tak naučená. Dál jsem chtěla koupit ve Sportisimu hroty do šipek. Neměli. Škoda, že neměli, když na stránkách mají informaci, že mají. Ale stane, se. Obsluhující byla pohotová a hned chtěla řešit, kdy je dostanou. Byla jsem také pohotová. Úsměv, poděkování, rozloučení a slib, že se zase objevím. Proč ne, když to byla známá mé sestry a mezitím vším se ještě poptala trošku na rodinu.
    Ale to pravé, ořechové, přímo kontakní komunikování mě potkalo až v obchodě s potravinami. Přesně u pultu s uzeninami a sýry, kde obsluhoval mladý muž. Byl rychlý, šikovný, a tak jsem se dostala rychle na řadu i já, aniž bych už byla přesně věděla, co chci. Požádala jsem o 20 dkg kladenky a dál hleděla na nakrájené uzeniny a přemýšlela co ještě, když mě z úvah vytrhl dotaz, zda může být o trošku víc. Koutkem oka jsem zachytila na váze 220 g a v prodavačově pravé ruce tři růžové plátky. V klidu jsem mu oznámila, ať to přidá a dál jsem po něm chtěla 15 dkg sýru. Bylo to 17 dkg, což mi opět nevadilo. Další mé přání bylo 15 dkg jiného sýru. Pleskl to na tu váhu zcela přesně. 150 g. A já mu v ten moment chtěla polichotit /s myšlenkou v hlavě - však on se to naučí/a pochválit a vyřkla jsem něco jako:" No, vy to ale máte v oku." Nebylo to obdivné, bylo to konstatující, a o to horší. Poprvé ten mladý, rychlý, učenlivý muž zvedl hlavu a podíval se na mne. Myslím si, že na mne, přestože se jeho každé oko dívalo úplně jinam.
    Nevím, co si myslel. Jen se tak nějak ledově zeptal, zda budu chtít ještě něco. Nemohla jsem mu říct, že bych teda chtěla zpětně ani nemuknout, ale už to nešlo. Poděkovala jsem, pozdravila a se svou slušností jsem jela přemýšlet o tom, zda by ta asertivita nebyla lepší a já se omezila jen na slova: "Já chci."