Vstávat a cvičit

    Nezávidím králíkům z klobouku jejich heslo, protože vždy, když ho slyším, a to jsem ho neslyšela už pěkně dlouho, vybaví se mi něco podobného. Kdysi jsem bydlela na internátě. Nevím, jak to bylo na jiných internátech, ale na tom našem jsme byli brzy ráno buzeni, přesně v šest hodin, abychom si společně zacvičili. Několik desítek mladých, rozespalých a rozmrzelých lidí vybíhalo do areálu s parkovou úpravou, aby všichni společně  zamávali pažemi a několikrát se předklonili. V zimě se běželo z patra do patra a dlouhou chodbou do tělocvičny, abychom si opět všichni pospolu, podobnými cviky jako venku, utužili zdraví. Jeden vychovatel, říkali jsme mu Benito, byl schopen na spícího a nevstávajícího studenta chrstnout studenou vodu asi jen proto, aby chránil jeho připravenost pro život. Tehdy se vůbec neřešilo nějaké pozitivní a optimistické ladění mladého člověka, tehdy se vůbec nediskutovalo o daném rozkaze, tehdy nás všechny pěkně štvalo, že jsme se mohli umývat až po absolvování rozproudění krve v žilách.
    Tyto vzpomínky byly uloženy někde pěkně hluboku a vytanuly dnes, kdy jsem po ranním kafíčku klekla na kolena, vzala hadru a ručně umývala podlahu, jelikož vytírání smetákem je sice příjemné, ale ne důkladné. A tak jsem na těch kolenou jela vpřed, vzad, vlevo i vpravo, otočila se, hadru vkleče vyprala, vyždímala a celý cvik zopakovala znovu. Naprosto úžasné protažení těla ve chvílích, kdy ostatní ještě spali a vůbec mě nenapadlo zařvat: "Vstávat a cvičit." Ba naopak jsem byla vděčná za ticho a klid a věřila, že podlaha uschne, než na ni někdo položí první nohu. Do této ranní pohody mě napadalo, že vlastně cvičím celý den. Kolikrát se otočím u kamen, kolikrát se sehnu k ledničce, myčce, troubě. Kolikrát vystoupím a sestoupím ze schůdků na verandu a do koupelny. Kolik udělám dřepů u skříněk s hrnci a u pračky. Kolikrát se vytáhnu na špičky, když podávám něco shora nebo při věšení prádla. A to nevzpomínám namátkové zocelování při mytí oken, věšení záclon a podobně.
    Zřejmě jsem na tom internátě dostala dobrý základ, a až teď mi to teprve došlo. A tedy opravdu lituji všechny, kteří nezažili internát s ranní rozcvičkou.
Jo a abych nezapomněla. Ironie je taky výborná věc.