A bílo bylo všude

    A bílo dnes bylo všude. Na horách, v nížinách, na chodnících, na silnicích, na střechách, na dvoře i u nás v šatně. Ne, nesněžilo tam, ale já jsem prala. Prala jsem gumové boty, které nosíme na dvůr. A když se v nich dnes nedalo, byla příležitost na jejich očistu. Vložila jsem je do bubnu, nalila tekutý prací prostředek, pračku zapla a šla si po svých. Občas jsem se oknem podívala na tu bílou nádheru, která k zimě patří a vyloženě jsem se každým pohledem kochala.
    Jen pouhý a krátkodobý oční kontakt s jedinou bílou hromadou mi však mé těšení zkazil, jelikož to nebyla kupa sněhu na dvoře, ale obrovská pěnová boule před pračkou. Krásně načechraná si hověla na letitém peršanu, který byl důkladně promočen, stejně jako beton pod ním. Okamžitě jsem chytla už nepoužitelné plátěné gatě, připravené na hadry, a začala vysoušet. Můj chlapec je, promočené do poslední nitky, posléze odnesl pod návratí a pověsil na žebřík. Po nějaké chvíli je sdělal a postavil do dílny, neboť nádherně vytvarované zmrzly.
    Ještě několik hader posloužilo jako piják a od posledního vysávání vody z koberce a betonu už jen sušíme teplometem. Opravdu dnes máme v chalupě teploučko.
    Škoda jen, že jsem tu bělostnou, nadýchanou domácí nadílku nestihla vyfotit. Připomněla mi pohádku o tom hrnečku, co sám vařil kaši. Bílá krása před pračkou však jednu výhodu měla. Už nemusíme tahat koberec na čištění do sněhu, či se dřít s nějakým čistidlem. On se v podstatě samovyčistil, aniž bychom v ten moment chtěli a aniž bychom s ním hýbali. Poslední zpráva o jeho stavu přišla z úst mého chlapce před chvílí. Stále mokrý, stále mokrý.
    A to jsem ráno měla pocit, že dnes nic překvapivého nedojde.