To byla opět krásná sobota

    Byla krásná, slunko svítilo a hřálo. Kočky se vyhřívaly, a tím asi tak naše idyla končila. Již několikrát jsem zmiňovala, že když se daří, tak se daří a já mám v poslední době dny hodně "úspěšné." Žádné tragédie, ale občas by mě mohl vztyčený ukazováček lehce varovat, že vše nejde tak, jak by mělo.  Tak začnu konkrétně. Noc nic moc, a nato že je sobota, jsem vstávala brzy. Asi tak, jak do práce, ale s tím, že když zadělám rychle na koláče, slíbené našemu chlapečkovi, budu se vším dříve hotová a můžeme jet na také němu slíbený minigolf. V ranním přítmí jsem nalévala a nasypávala ingredience do pekárny a těšila se z toho, jak dobře si pamatuji poměry surovin, a jak všechny překvapím voňavými koláčky. Také jsem si připravila tvarohovou nádivku a začala jsem vařit. Do toho vstal výjimečně brzy náš chlapeček i můj chlapec a bylo po ranní idyle, ale ne po překvapení. První překvápko bylo, že se mě můj chlapec ptal, proč visí babiččina vesta na sušáku. Nějak jsem mu nerozuměla, jelikož jsem večer poslala chlapečka, ať ji pověsí na věšák. Chlapeček zase nerozuměl mně a pověsil ji ven na sušák. Tím pádem babiččina vesta prošla nočním klidem a ranní rosou venku a ona si ji tím pádem mohla obléct až po usušení. Což znamená odpoledne.
    Druhé překvápko na mě čekalo v domácí pekárně, kde se vytvořila, místo nadýchaného těsta, jakási tuhá, těžká hmota, plavající v oleji. Namísto na plechy šla do koše. Recept jsem si sice pamatovala, ale olejíčku jsem ulila trošku více a kvasnic vložila trošku méně. Ale mufiny, později zhotovené z tvarohové nádivky, abych apoň tu zachránila, byly také vynikající.
A do třetice pochopitelně všeho překvapujícího. Když jsme kdysi s chlapci začínali hrát minigolf, dlouho jsem vedla. Docela nelibě jsem nesla, když začal vítězit ten starší a já za ním zaostávala. Ale, že dnes jsem skončila až třetí, je na pováženou. Jediné, co mě na tom těší, je radost našeho chlapečka, který mě konečně porazil.
    Psala bych dál, jenže musím končit, protože chlapci mě potřebují na dvoře u grilu, u kterého dnešní krásný den zakončíme. Oni mě vždycky, když si sednu, potřebují, a já jsem ráda, že je mám, a že jsem pro ně potřebná. Tak končím a jdu.