15 let

    Přesně vím, co jsem dělala dnešního dne před patnácti lety. Slavila jsem své letní narozeniny, letní narozeniny jedné mojí kamarádky a zimní narozeniny druhé. Slavily jsme v naší kuchyni a bylo nám dobře. Kde byli jejich muži nevím, ale můj trávil odpoledne a večer s milenkou. Ne, že by mi to oznámil, nebo, že by mu napsala omluvenku.  Všechno bylo trošinku jinak. Asi to bylo tajné, ale o tom dnes psát nechci. Byl to pátek, den jako stvořený pro babskou jízdu.
Byly jsme mladé, veselé a spontánní. Ano, v té době jsme byly ještě hodně veselé, družné a pružné, To jsme zřejmě dodnes. Druhá kamarádka se zimními narozeninami mi to dnes předvedla. Skákala žabáky. Normálně jsem na ni zírala. Sice to nebylo podle Terence Hilla z Podivného dědictví, ale bylo to ženské a přesné. Úplně mě to udivilo. Chvílemi mluvíme o důchodu a ona vyloženě žabaří. Možná jsem jí trošku zazáviděla, jelikož já jsem si žabáka neskočila už pěkně dlouho. Možná proto, že mě to nenapadlo a možná proto, že k tomu nemám prostor a důvod. Stačilo mně, když jsem si asi před čtyřmi lety chtěla skočit přes švihadlo. Pro mě přece žádný problém, avšak radost z pohybu. Je pravda, že už dlouho žádné nevlastním a nechodím si zaskákat školku před barák, ale trošku mimo civilizaci, proč se na chvíli nevrátit zpátky. Tak jsem si skočila. Vyskočila, otočila švihadlem a svalila se jako žoch na beton. Život se kolem zpomalil a já nechápala, co se stalo. Přestože se vše událo tak rychle, než mi úsměv vystřídal údiv a poté zděšení, tak to nějakou vteřinku trvalo. Taky se mi natlačily do očí slzy, jak jsem si uvědomila, že něco pro mě skončilo. Nějak jsem v určitý moment zapomněla na moji havarovanou nožku, které trošičku chybí síla dotlačit se až na zem. Ale co. Bez švihadla se dá žít, obzvlášť, když se snažím být dámou v letech. Můžu hrát volejbal, s malým fotbal, stolní tenis nebo bedminton. Jenže vždy se objeví nějaké lákadlo. Došlo to asi vloni. Když jsem přišla na zimní stadion, zatoužila jsem si zabruslit. Kolegyně mi půjčila brusle, já jsem si je s radostí navlékla a už jsem byla na ledě. Tam jsem sice byla, kolem mě se bruslilo a já stála. Stála jsem zaražená opravdu jak pilot před hájovnou. Pravá nožka opět odmítla poslušnost a nechtěla se odrazit. A bruslení je vlastně odrážení se pravou i levou nohou. Jako zpráskaný pes jsem se odbelhala za mantinel, vyzula brusle a přemýšlela, kde si mi povede dobře. Naštěstí je vedle stadionu plavecký bazén, tak co budu řešit. 
    Takže, když budu dělat inventuru, zjistím, že sice švihadlo a brusle nepotřebuji, ale žabáka bych určitě skočila. A že bych ještě dnes hodila lotosový květ?
No, možná zítra, přece musím pořádně rozhýbat klouby. Zajímavé je, že před těmi patnácti lety by mě to ani nenapadlo. Tehdy šlo vše samo na přímý rozkaz mozku. Kdo ví, čím to je?