Ale že už pamatuji

29.05.2015 13:45

    Nepamatuji doby, kdy si malý Bobeš koupil za pětník rohlík a salám, ale pamatuju si, kdy jezdily parní lokomotivy /ne ty první/ a vybavení vagónů bylo dřevěné.
    Díky tomu, že má paměť nevymazává roky nazpět, ale prožití dnů nedávných, mohu se podělit o mé osobní poznání v rozvoji dopravy. Když jsem jezdila zamlada na studie, přesedala jsem do lokálky, ve které byla kamna, do nichž průvodčí podle potřeby přikládal uhlí a lavice byly opravdu dřevěné. Možná proto, kdyby došlo dřevo na topení. Zajisté tato nepohodlná sezení patřila do určité doby a na naší trati zřejmě dosluhovala. Další vymožeností byly popelníčky pro kuřáky, umístěné na každém sedadle. Jakmile začalo přibývat nekuřáků, kuřáci začali být vytlačováni do svých vozů. Potom se objevila další novinka. Oddělení pro rodiče s dětmi. Podotýkám, že v této době se už nesedělo na dřevě, ale na kožence. Většinou byla tmavozelená nebo vínová. Vagóny, označené jako 1. třída, měly sedadla látková a kupé se lišila tím, že tam bylo šest míst k sezení místo běžných osmi. V jedničce jsme nikdy nejezdili, protože do míst, kam jsme se potřebovali dostat, tato luxusní oddělení nejezdila. Jinak. Byla součástí jen rychlíků a ty byly pro nás drahé. Na naše cestování postačil osobák. Cesta byla sice časově náročnější, ale šetrná k naší peněžence.
    Letos jsem jela vlakem už potřetí. Poprvé mě provedla úskalími kamarádka. Podruhé jsem se dozvěděla, že lístek na integrovanou dopravu neplatí pro EC. 
    A dnes jsem učinila největší objevy. Jedná se o informační sdělení, která mi zatím byla utajena. Přijel rychlík, my jsme/tři ženy/ předběhly několik vagónů, abychom se vyhnuly jídelnímu vozu a vagónům první třídy a usedly jsme na první volná sedadla za dveřmi. Vydechly jsme, rychlík se rozjel a my jsme si začaly sdělovat dojmy z dnešního dne. Asi po deseti minutách přišla slečna průvodčí a něco nám šeptem sdělovala. Vzhledem k tomu, že jsme jí nerozuměly, musela svoji řeč opakovat. Jediné, co mě v tu chvíli napadlo bylo, že chudinka má něco s hlasivkami. Neměla. Šeptem nás upozorňovala, že sedíme v tiché zóně. Všechny jsme nechápavě hleděly, ale její slova jsme si vzaly k srdci a šeptaly jsme. Potom jsem se nějak podívala na okno, kde byl vylepen jakýsi piktogram. Po nasazení brýlí jsme si přečetla, že tato místa jsou vyhrazena osobám s postižením a na doprovodných obrázcích jsem rozeznala těhotnou ženu a pána o holi. Jediné naše štěstí bylo, že se nikdo takový v naší blízkosti nevyskytoval.
    Zlaté časy, kdy člověk v klidu nastoupil tam, kde se mu líbilo, pohodlně se usadil na pevnou sedačku, vytáhl cigárko, zapálil si a povídal si se spolucestujícími.
    Dnes to vidím takto. Cestovat dráhou je jednoduché, jen je potřeba koupit správný lístek, nasednout do správného vlaku, umístit se do správného vagónu, který se musí při příjezdu soupravy dostihnout a čekat na svoji cílovou stanici. Výhoda je, že si můžete třeba číst, nebo popíjet kávu, kterou vám vlaková stewardka nabízí. Ale pozor! Káva a stewardka se vyskytují pouze v rychlíku. V osobáku je základ občerstvení vlastní láhev vody.
    V případě, že nemáte správnou jízdenku, musíte si pohlídat, abyste nenasedli do EC. Když nasednete do nesprávného vagónu musíte mlčet, vypnout mobil a v případě obsazenosti míst stát nad rezervací pro čekatelky nebo starce.
    Když jsem dnes vystoupila z vlaku, hledala jsem očima informace pro cestující, které mi při nastupování unikly. Ano, na dveřích byl také modrý piktogram - obličej s prstem před ústy a vedle něho druhý, znázorňující přeškrtlý telefon. Jenže v nevědomosti a rychlosti nastupování jsem je nemohla zaznamenat.
    Závěr. Když se v současnosti při nastupování do vlaku do všeho správně trefíte, zjistíte, že sedadla jsou modrá a daleko pohodlnější a součástí odkládacího stolku je skrytý odpadkový koš, který, když objevíte, můžete použít.
Po třech instruktážních cestách jsem přesvědčena, že má příští cesta vlakem bude příkladná. Také si budu vědět rady při postupování od pokladny přes nástupiště do správného vagónu a také nebudu stát u zamčených dveřích a čekat, až se samy otevřou, abych vystoupila. Ještě, že tam byl ten pán.