Já a pečení

    To, že neumím péct drobné cukroví, je o mně známé. Asi mi k tomu chybí talent, trpělivost, chuť se s tím piplat a podle toho všeho vypadá můj výsledek. U mě je zcela běžné, že vyválené těsto nemá stejnou výšku a výsledné tvary, které sice jsou vykrájené stejnou formičkou, ale vzhledově vypadají různě, nechávám v troubě trošku déle, aby se opravdu propeklo. Občas zachráním vzhled polevou nebo cukrem. Nebaví mě ani míchání složitých těst, spojené s horou špinavého nádobí. Nejlépe mi sedí recepty na plošné, velké výtvory, kdy se ingredience míchají v jedné míse. A potom se jednoduše upečou a nakrájí. Ale pozor! I tady mě čeká úskalí. Krájení. Mám oko z "Kašparovy krávy," tudíž ani jeden řez není rovný a o stejné velikosti obdélníků, čtverečků či různých čtyřúhelníků ani nemluvím. Jakmile vezmu nůž do ruky a postavím se nad plech, v hlavě se mi rozezní poplašné zvonky a já, v přemíře soustředění, přiložím nůž, zakrojím a jedu. Pochopitelně šikmo. Mým velkým varováním je vzpomínka na krabičku buchet, kdy jsem na dno uložila čtyři kousky, první patro už mělo šest a ve třetím byly krásně naskládané obdélníčky v počtu osmi. To bylo tím, že jsem krájela postupně. Tak tedy, poučena z této chyby, nejdříve krájím a teprve potom skládám. Nejraději na kulatý, nebo oválný tác, protože tam se tvary samy opticky zkreslí. Čtvercový podnos naopak vyzvedává nepřesnosti, mnou vytvořené. Kdysi jsem vyzkoušela i rádýlko. Po několika neplánovaných zatáčkách jsem ho uložila na dno kuchyňského šuplíku. Tak jsem zjistila, že ho vlastně v kuchyni ani nepotřebuji.
    Co mi však v pečení nevadí, jsou třeba bábovky nebo velké koláče. U bábovky je krájení pěkně naznačené a u koláče na velikosti kruhových výsečí moc nezáleží. Včera jsem tedy pekla koláče a dnes bábovku. Na koláče mi těsto udělala pekárna a těsto podle předepsaného receptu bylo voňavé, vláčné, lehounké. Tvar tomu dala koláčová forma a nádivkou jsem se už nějak trefila. Naopak těsto na bábovku, která je u nás nejoblíbenější, jsem připravila zcela zpaměti. Tato bábovička je jemná, není suchá a je velmi chutná. Chutná je v tom případě, když do ní opravdu dám vše, co tam patří. Není to tak dávno, když jsem se chtěla blýsknout před návštěvou, která má ráda buchty. Už jsem viděla, jak bábovka rychle mizí ze stolu a já se dmu pýchou správné hostitelky. Budoucnost jsem viděla špatně. Přítomnost byla úplně jiná. Každý si vzal kousek, dlouho ho přežvykoval, hodně sousta zapíjel kávou a bábovka zůstala, bez dvou dílků, na stole celá. Až jsem z ní ukrojila ke svačině našemu chlapečkovi a ten mě požádal o cukr, došlo mi to. Nebyl v ní cukr. Omluvila jsem se hostům, přinesla cukřenku a stejně ji už nejedli. Ten den prostě fanfáry na mou počest nezazněly.
    Dnes jsem v těstě smíchala opravdu všechno, co se tam má smíchat. Plnou formu dala do vyhřáté trouby a čekala na krásný výsledek mých pekařských dovedností. Divné bylo, že v čase, kdy už měla být upečená, byl spodek stále syrový. Za chvíli to stejné. Zatímco vrch zlátl, dno zůstávalo neměnné. Bodejť by nezůstávalo tekuté, když jsem zapla pouze horní pečení. To jsem zjistila po nasazení brýlí. Takže jsem vypnula horní, zapnula spodní a zase čekala. Vyšlo to. Máme bábovičku jako malovanou, pečenou s pozorností, všímavostí a  s cukrem.
    Teď peču maso. Tady obavy nemám, protože můj vztah k němu je o hodně pozitivnější než k těstu. Ale pro jistotu jsem troubu dvakrát kontrolovala i s brýlemi na nose.