Bilancuji

12.06.2015 19:23

    Blíží se konec školního roku a já pomalu bilancuji. Bilancuji, co jsem zvládla, co se mi nepodařilo, zda jsem byla dostatečně nápomocná, nebo kolikrát jsem musela prosadit svoji pravdu. Je fakt, že takto se to spočítat nedá. Ale co se dá, je uvědomit si, že existují jakési normy a má práce je naplňovat je a nevymykat se jim. To stejné platí pro všechny zúčastněné. Jenže pozor! Někomu nevadí, že normy nenaplní nebo je nedodrží. A od toho jsem já, hlídač. Hlídač, kterého vytvořilo právě nedodržování nastavených předpisů a řádů. Když tak nad tím přemýšlím, zvládla jsem vše, co se po mně žádalo. Ikdyž si myslím, že některým se to líbit nemuselo, jenže v praxi je možné i to, že když se na jeden problém dívají dva, každý z jiné pozice, nemusí si rozumět.
    Asi jsem z toho všeho znavená a dnes se mi podařilo pěkně zazmatkovat. 
    Mé podvečerní bilancování přerušil telefon manžela mé kamarádky, který mi oznámil, že věci nejdou tím směrem, kterým bychom chtěli. Potom následoval vyčerpávající telefon s mojí přítelkyní z VŠ, se kterou jsme semlely celý pátek můj i její. V podstatě oproti ní jsem ho měla pěkný, neboť ona byla s dcerou na nákupech v Polsku a sháněly společenské šaty. V tom vedru zvládly dvě města a devatenáct obchodů. A jak to bývá, nakoupily až v tom posledním.
    A teď se teprve mohu vrátit k mému zmatkování. Chtěla jsem v obchodě vytáhnout peněženku a ona nikde. Srdce mi začalo tlouct rychleji, na čele mi vyrazil pot, ruce a hlas se začaly třást. Okamžitě jsem vysypala kabelku na stolek vedle pultu a nevěřícně jsem se probírala obsahem. A jak už jsem kdysi psala, má taška je obsahově velmi velká a je v ní spousta potřebných věcí. I dnes jich bylo víc než dost a peněženka nikde. Okamžitě mi naskočilo, že jsem ji musela nechat  na čerpací stanici ve chvíli placení natankovaného benzínu. Už jsem viděla, jak se vracíme dvacet km zpět a stejně to bude zbytečné. Nejenom, že peněženka byla krásná, ale také v ní byly kromě ráno vybraných peněz ještě platební karty atd. S úzkostným pocitem jsem se vracela k autu a přemýšlela, jestli ji ještě někdy uvidím. Uviděla jsem. Ležela za řadicí pákou a mně hned naskočilo, že jsem ji tam položila, když jsem chlapečkovi rozbalovala nanuk. Bože, jak já jsem si oddechla, když jsem si uvědomila, že to bylo jen tím, že jsem udělala nezvyklou věc.
    Sice jsem si oddechla, ale prožitky a zážitky dnešního dne ve mně zanechaly tak hlubokou stopu, že jsem se z nich nemohla vymotat celou noc. Kdybych aspoń něco vyřešila, nebo si pomohla odehnat vtíravé myšlenky, ale celou noc to nešlo. Ale dobré je, že jsem mohla tu a tam zakrýt našeho chlapečka a podat mu kapesník. Tu a tam si zajít na WC. Tu a tam zamlaskat na medvěda, spícího vedle mě. Také jsem ho mohla poslat napít se, aby mě v přemýšlení nerušil pochrapováním. A tu a tam jsem pozorovala, jak jde čas.
    A když už bylo půl sedmé, vstala jsem s tím, že si udělám kávu a budu pokračovat v odhánění myšlenek. To se mi však nepodařilo, jelikož vstal i náš chlapeček, potom medvěd a já jsem se raději uchýlila ke psaní, abych dopsala to, co jsem včera začala. Za chvíli chlapi půjdou dělat bazén a já si mohu srovnávat své myšlenky celé dopoledne u plotny. Upéct čokoládovou bábovku, uvařit špagety s kečupem a naložit maso zase nedá tak velkou práci, abych neměla čas na sebe. Možná ještě zajedu pokochat se na trh do městečka, jelikož když už nevozím sádlo, nemám tam ani co dělat. Ale zase by bylo škoda neprojet se novou silnicí, která byla za týden hotová a končí přesně na hranici naší vesnice. Proč přesně tam? Protože tam začíná jiný kraj.