Capri

    Nápad na psaní o návštěvě ostrova Capri mně dnes vnukla kamarádka. Capri je údajně nejkrásnější ostrov v Tyrhénském moři. A když už tady pobývali Augustus a Tiberius, vypravili jsme se do těchto končin i my. Jak byla v Londýně třešničkou na dortu návštěva Soho, tak na zájezdu v Itálii, byla naší třešinkou návštěva Capri. Vyjeli jsme ráno linkovou lodí ze Sorrenta a cesta po moři byla osvěžující, nádherná a velmi příjemná. Mořský větřík rozbíjel denní horko a všichni se cítili báječně. I já. Nadšení u mě začalo pomalu opadávat, když loď zakotvila v jediném přístavu, který sloužil všem plavidlům, svážející zájemce o prohlídku ostrova, ze všech stran. Když jsme se konečně vylodili, pohltil nás dav, spěchající do městečka, či na lanovku, či někam jinam. Nemám fobii z lidské síly, ale tam jsem k ní neměla daleko. Pach namačkaných těl, dusno a spěch. Jakmile jsme se vyprostili z této valící se fronty, udělalo se mi zle, zmocnila se mě panika a přepadl mě amok. Nebyla jsem schopná rozumně jednat. Moje kamarádky mě však nenechaly ve štychu, neboť naším cílem nebyla žádná další doprava, městečka, památky, jeskyně, zubačka,  ale válení se na pláži. V prvním momentu mě vzaly do místní hospody. Pohoda, kávička, vodička udělaly se mnou svoje a my se mohly vypravit na vytouženou pláž. Najít ji bylo zcela jednoduché. Začínala totiž pod naší hospodou. Vzhledem k tomu, že zkraje byla dosti obsazená, klopýtaly jsme mezi sedícími vychutnavači slunce a snažily se zahlédnout aspoň malý kousíček volné země. Marně. To, že všichni seděli, nebyla náhoda, ale plážové využití každého kousku půdy. My jsme to nevzdaly. Navíc pláž byla docela úzká a až úplně na jejím konci bylo volné místo. Zajásaly jsme, rozložily ručníky, zkontrolovaly naše ruské sousedy a vrhly jsme se do moře mezi slupky z banánů a ohryzky z jablek. Sem tam plaval i nějaký mikrotenový sáček a také jakýsi hnědý kousek. Mezitím se radostně vyžíval dav spokojeně se koupajících lidí a řvoucích dětí. No to teda ne. Nejstarší a nejmoudřejší z nás tří se rozhodla, že prozkoumá skaliska za našimi hlavami a najde čisté moře bez odpadků a bez lidí. A vskutku. Stačilo přelézt skály a už jsme se houpaly v nádherné, modré, čisté, tiché vodičce. Když jsme se jí nabažily, vrátily jsme se na svá vydobytá plážová místa, abysme zjistily, že námi zvolený, prázdný kout slouží těm, co nevyužívají restaurační sociální zařízení, jako místo vykonávání jejich potřeb. Tak jsme to sbalily a vrátily se do naší hospůdky, kde nás vítala majitelka jako staré známé. Dostaly jsme tam najíst, napít, na WC jsme ze sebe smyly sůl a na její zastíněné terase jsme se cítily nejlíp.
    To viděly i naše kolegyně, vracející se z prohlídky modré jeskyně a jen se zeptaly: " Oni vás tady už znají?" Znali, ale jen trošinku. Vždyť byli naši zachránci.
Opravdu. Vidět a prožít Capri je nezapomenutelné. Byly jsme ze zážitků tohoto dne tak unavené, že jsme si zpátky v Sorrentu koupily pravou italskou zmrzlinu, posadily se a beze slov si pochutnávaly. Nevadili nám ani neustále nás obcházející lidé. Až doma na fotkách jsme zjistily, že jsme seděly na chodníkovém schodku uprostřed silničního přechodu.