Chlapská příručka

    Čekám. Stále na něco čekám. Ne na někoho, ale na něco. Na něco, na co bych čekat nemusela, ale čekám. Minulý týden jsem požádala o namazání pantů na dveřích venkovních dveří. Aby nám je nedošel namazat nějaký soused, jak se to stalo mé kolegyni. Po týdnu čekání jsem slyšela, po zopakování požadavku, že nemáme vazelínu. Vazelína je údajně na chalupě. Podle mě těžko sama najde cestu domů. Dám tomu ještě pár dní šanci. Jsem zvyklá. Učebnice a sešity se u nás povalovaly na polici jenom rok a půl po ukončení studia. Na slova, že budou ještě zapotřebí, jsem si vždycky vzpomněla, když jsem na tu hromadu pohlédla. Ale po životních zkušenostech bych řekla, že nebudeme jediní, kde to tak hezky funguje. Jsme běžná domácnost a je tedy možné trošku zevšeobecňovat.
    Nejde o to, že by byli muži líní, ale neradi dělají zbytečné věci. A taky by v té rychlosti mohli udělat špatné rozhodnutí. Postup musí důkladně promyslet. Jejich přísloví zní " Dvakrát měř, jednou řež." Takže dlouho přemýší, hodnotí a plánují. A teprve potom ukazují, že jsou pracovití, pečliví a šikovní. Jen se musí někdy popohánět. Občas jim totiž dojde benzín v zatáčce a pak potřebují dolít. A to zase já ráda pomohu. Nejvíc pomáhá pochvala. Velmi pracovití jsou tehdy, když dělají na svém nápadu. Makají, nehledí na čas, na jídlo, na nás. V zápalu ale může nastat jeden zcela malý problémeček. Vzhledem k tomu, že si nevšímají detailů, nemohou sami vykonávat některé úkony, například úklid oblečení nebo vyprázdnění myčky, stáhnutí žaluzií apod. Nemyslím si, že na řešení těchto každodenních překvapení jsem sama. Myslím si, že některé, všechny, ženy by mi daly za pravdu, že všude se něco najde. Snažíme se o pořádek viditelný i neviditelný. Sklízíme a uklízíme, rovnáme, přerovnáváme. Zatímco nás čas žene, chlapi ho mají vždy dostatek. Nač spěchat? Tuto větu už použil náš malý, když jsem ho popoháněla v oblékání. I tyto situace zvládám, u obou. Většinou s pokorou a v klidu. Když to nepůsobí, začnu zvyšovat hlas, jelikož si myslím, že mě není slyšet. A tehdy se ozve klidný, mužský hlas: "Sluníčko, to je v naší chlapské příručce." Tato věta mě vždycky odzbrojí a připomene mi, co je boj s větrnými mlýny. Podle toho, na kolik situací a stavů se výše zmíněná věta hodí, příručka musí být pěkně tlustá. Možná se tam i píše, že jsou muži povinni dlouho hledět do otevřené ledničky. Snad je to jejich způsob relaxace. Jen jsem to napsala, vybavil se mi obraz. Otevřená dvířka, osvětlený prostor, potraviny ve svých sekcích. Naproti tomuto výjevu stojí muž, opírá se o dvířka, tvář má osvětlenou a zkoumá obsah, aby po delší době sáhl na stejné místo, pro stejnou věc, jak už to udělal nesčetněkrát. A já stojím opodál a čekám. Zatínám zuby, nechápu situaci a někdy dělám nápovědu. Někdy přiskočím a podám z kraje poličky věc, která se mu schovává. Častěji však zařvu: "Zavři to!" Ale toto se nelíbí. To není správný přístup. Obzvlášť, když jsem to já zas někam dala. 
    Ale my, ženské, máme také svoje chyby. Hlavně potřebujeme všechno hned. Jak kdybysme nemohly počkat. Dnes mě velmi příjemně překvapilo, že v koupelně po šesti týdnech svítí žárovka. Dočkala jsem se. Navíc tam po celou dobu svítily ještě dvě. Za opěradly sedačky je natažen jakýsi drát k šestému reproduktoru domácího kina. V běžném provozu nám stačí pět repráčků, ale úmysl před deseti lety byl výborný. 
    Čekám a těším se, až bude vše na svém místě. No, není báječné tak dlouho se těšit. Jen se bojím, že příručka je nekonečná.