Den boje proti blbým dnům

   Na zítřek vyhlašuji Den boje proti blbým dnům.  A v čem bude tento boj spočívat? Tento boj bude spočívat v tom, že si v žádném případě nepřipustím, že je něco špatně. Prostě vstanu dobře naladěna, nikdo mi nebude zavazet v koupelně, přestože tam bude, to doma. Nikdo mi nezkazí den, přestože nebude dělat to co má, to v práci. Nikdo mi nezkazí den špatně zaparkovaným autem, to před obchodem a nikdo mi nezkazí den, to v obchodě. Bude to den jako každý jiný, jenom se budu vyhýbat situacím, které by mi ho mohly narušit. Například půjdu do koupelny jen tehdy, bude-li prázdná. V práci se asi nebudu moc pohybovat v terénu, abych náhodou nepotkala ty, co mají být jinde, nebo ty, kteří se mi chtějí vyhnout. Auto postavím na parkovišti tam, kam nikdo nejezdí, protože je to odtud daleko do obchodu. No a v obchodě nebudu nikoho otravovat s dotazy a případně si stoupnu do nejdelší řady u pokladny, aby pokladnu u kratší řady náhodou nezavřeli a mě nepřesunuli do té, co bude v ten moment ještě delší. Tímto, si myslím, se vyvaruji všech bodů, narušujících pěknou a hladkou plynulost mého dne, protože to, co jsem zažívala dnes, bylo opravdu výživné a hodně posilující můj nervový systém. Vyjma ranní koupelny, která dnes byla v poho, vše uvedené a také neuvedené se mi skládalo jako puzzle. Nebudu a ani nechci popisovat to, co se dělo ve škole a dělo se toho opravdu hodně. 
    Docela ráda jsem ji dnes odpoledne opustila, abych zavezla výkresy do sponzorského nákupního centra, kde budou vystaveny. Opomenu jednání, založené na vysokém sebevědomí místní, informační zaměstnankyně, které se s jistou obrněností dalo zvládnout. Ale potom na parkovišti! Hrůza! Vlastně jsem měla při té hrůze štěstí. Sice jen zpočátku, ale aspoň že to. Když jsem přicházela k autu, nějaká mladá žena zrovna parkovala vedle mě. Dá se řící, že zaparkovala moc vedle mě. Přesně řečeno, najela natěsno. Na to, abych se protáhla mezi auty, otevřela dveře a sedla za volant mi nechala cca 20ti centimetrovou mezeru. Ve vší slušnosti jsem jí oznámila, že tudy cesta nevede, že je potřeba ji rozšířit. Neochotně sedla do auta a vycouvala. Já nasedla, nastartovala a v tom mladá paní opět zaparkovala vedle mě, vystoupila a odešla. Proč by také zůstávala, když už jsem byla uvnitř? Možná proto, že já jsem sice již byla za volantem, ale mezi našimi auty  zůstala mezera tak malá, že zrcátka měla k sobě velmi intimno.  Naštěstí jsem vyjela, aniž bych setřela na některém autě lak, ale nebylo mi z toho dobře. Radši jsem to vzala rovnou domů, protože pro dnešní den to venku stačilo.
    A víte, co jsem udělala, abych si zlepšila náladu? Osprchovala kytky, uvařila preso, umyla si hlavu a vyhlásila zítřejší den jako "Den boje proti blbým dnům".

    A k tomu vyhlášení jsem měla ještě jeden důvod. Zítra by slavila jmeniny má kamarádka, která měla ráda pěkné dny a krásné zážitky a jak by byla ráda, kdyby mohla slavit i Den boje proti blbým dnům.
    Vždyť i blbé dny jsou pomíjivé.