Deník malého poseroutky

17.06.2015 19:58

    Náš chlapeček má do konce školního roku sedm žákovských dní. Šest z toho je školně pracovních a ten poslední je den, který mu oznámí výsledky celoročního zápolení  s povinnými informacemi, které musel nacpat do hlavičky a nesměl je zapomenout. Takže ještě šest dní budou ve škole něco dělat. Asi se učit, dohánět, co nezvládli, opakovat, co si nestačili upevnit a ještě budou lepit. Co budou lepit? To nevím, jelikož učebnice jsme museli prohlédnout doma. Nejenom prohlédnout, ale případně dát do původního stavu. Učebnice se dávají do původního stavu vlepováním povolených stran, případně gumováním. Jenom zase nevím do jakého původního stavu se měly dostat. Asi do toho před vypadáváním stránek a potužkováním. Kdyby se měly opravdu dostat do původního stavu, musely by se čerstvé z tiskárny zabalit, nepoužívat a po deseti měsících rozbalit a vrátit. Ale to docela dobře nejde. Učebnice totiž mají sloužit k nabírání vědomostí a v tom případě, když se má žák z učebnice připravovat zhruba čtyřicet týdnů, měl by si  asi dávat na ruce bílé, bavlněné rukavice. A protože tyto možnosti nejsou v českém školství uváděny, paní učitelka zapíše na začátku školního roku do rámečku momentální stav knihy a na konci roku vyhodnotí  nakolik se stav učebnice změnil a zadá rodičům finanční částku, která vyčísluje míru použití publikace žákem. Vůbec mi to nepřipadá subjektivní.
    No a proč se tedy zmiňuji o lepení ve škole? Odpověď je jednoduchá. Chlapečkovi došlo právě teď ve škole lepidlo. Vzhledem k tomu, že jsme přesvědčeni, že dítě má mít školní potřeby v pořádku, dostal na konci roku nové lepidlo za cca 70,- Kč. Zápis v úkolníčku sice nehlásal, jak má být velké lepidlo na šest posledních školních dnů, ale také tam nebylo, proč ho musíme koupit a k čemu je tak nutné. Ale jakmile lepidlo chybí, musí být doplněno. A pak se divím, že mi občas naše školství připadá zkostnatělé.
    Tak to byly dnešní informace. které mě moc nepotěšily. Naštěstí nebyly všechny odpolední novinky tak protivné, ale přišla ke mně jedna, která mě hodně potěšila a na dlouhou chvíli jsem zapomněla na lepidlo, lepení a prohlížení učebnic. Zpráva byla úplně jednoduchá a milá. Náš malý si cestou ze školy vybral knížku a velký chlapec mu ji okamžitě koupil. Zřejmě udělali oba dva kluci dobře, protože na ni došlo hned po splnění zadaných úkolů a náš malý pesimista četl a četl a ukazoval nám obrázky a tetelil se nad ní blahem.
    Vybral si totiž Deník malého poseroutky a když jsem ho u čtení pozorovala, pochopila jsem, proč ho zrovna tento titul oslovil.