Děti mají být vidět

    Děti mají být vidět, ale ne slyšet. Tato prostá věta zazněla v nějakém seriálu v televizi a mně hned naskočila asociace spojující to, co jsem slyšela na nákupu v obchodě jednoho řetězce s německým názvem, který má rád Česko, a který má také hluboké nákupní košíky. Tyto košíky lákají děti ve všech nákupních centrech. Znám to od našeho chlapečka. On je totiž strašné rád vozí, strašně rád se na nich vozí, rád je rozjíždí, brzdí před regály a nechápe, že nesdílím jeho vášeň, když přece řídí a jezdí zcela bezpečně a hlavně není při nákupu nuda. Je fakt, že v těchto situacích bych ho raději slyšela, než viděla, ale člověk si jednoduše neporučí.
    Dnes jsem zpozorovala mladou maminku s malým chlapcem, kteří spolu nakupovali. Maminka šla od regálu k regálu a kontrolovala očima vystavené zboží. Občas něco uložila do košíku, sem tam něco vrátila do regálu a zároveň postrkovala vozík, kterého se přidržoval asi tak sedmiletý klučina. Netvářil se vůbec nadšeně a zřejmě už toho měl docela dost, když pronesl:"Já bych chtěl vézt ten vozík. Já jsem dobrý řidič.". Vzápětí došla odpověď od maminky:"Nejsi a navíc jsi chlap." A ve stejném stylu pokračovali dál.
    Dítě už nebylo ani vidět ani slyšet. Perfektní. Já tu kouzelnou větu někdy zkusím použít, ale bojím se, že potom naše dítě bude hodně slyšet i vidět.