Dnes vzpomínáme

    Dnes už můžeme jen vzpomínat na uplynulý víkend, na teplou vodu, na odpočinek a na všudepřítomné lidské hlasy. Občas byla slyšet němčina, občas maďarština a stále čeština. Můj chlapec, když se ocitl v tzv. maďarském poli, prohlásil, že mu to připomínalo kvákání žab večer u rybníka. Mně, když jsem se v kabince převlékala, zase překvapil řezavý ječák, který řídil činnost svého manžela. Abych situaci připodobnila. Z jedné převlékací kabinky v šatně, která byla společná pro tisíc návštěvníků, ale kteří tam naštěstí nebyli v jeden moment, se ozval typický český ženský hlas:  
" Mili, Mili, zapomněla jsem kalhotky." A znovu. "Mili, Mili, zapomněla jsem kalhotky." V momentě, když Mili zjistil, že je to na něho, zvolal:" A kdes je nechala?." Vzápětí přišla odpověď:" V tom sáčku." Dialog pokračoval. "Kde?" "No, v tom sáčku. Ve skříňce." A potom zřejmě Mili pochopil, objevil a donesl kalhotky, jelikož rozhovor ustal a mezi skříňkami panoval jen klasický šum.
    Na rozdíl ode mne, která jsem jen slyšela, můj chlapec i viděl. Viděl Miliho a viděl i na jejich skříňku. Prý to vypadalo zajímavě. Myslím si, že s Milim soucítil.
    Češtinu tedy bylo slyšet v šatně, ve vodě, na břehu i v jídelně. Tam jsem, po zkušenosti z pátečního večera, vyslovovala všechna česká slova pěkně srozumitelně a hlavně jsem je říkala slečnám za pultem, které mi rozuměly, což způsobilo, že jsme jedli jídla, která byla námi vybrána a mnou objednána. Jedna obsluhující se mi obzvlášť líbila. Vždy, kdy jsem vyslovila název jídla, ozvalo se od ní:"Ještě?". Byla malá, milá, rychlá a usměvavá.
    Moc usměvavý ale nebyl ten pokladní v Lidlu. Jako v každém správném Lidlu na světě, i v tom maďarském, stály u pokladen fronty. Než jsme se k jedné připojili, naházeli jsme do košíku nějaké pití, papriku, tarhoňu a ještě cosi. Jistěže jsme si vybrali tu nejkratší řadu, abychom v ní stáli nejdéle. Ale což? To tak bývá. Stáli jsme, prohlíželi si nám nicneříkající nápisy, vnímali jsme neznámé lidské zvuky a čekali. Dočkali jsme se. Mladík u kasy si s naším nákupem poradil velmi rychle a potom na oplátku čekal on na nás, než vyskládané zboží uklidíme z pásu. Také jsme byli rychlí a on se dočkal okamžiku, kdy mi můj chlapec předal peněženku, abych vyrovnala účet. Jenže to nebylo zas tak snadné. Než jsem se vzpamatovala z toho, že můj drahý se přehmátl a vzal místo forintů eura a než jsem se nadechla a hlesla:"Eura?", měla situace malinké zbrždění. Chlapec, tyčící se v pokladní ohrádce, se na mě vážně podíval, zavrtěl maďarsky hlavou, náš nákup v tašce, ležící v košíku, přisunul mezi dvě pokladny a začal brát dalšího zákazníka.
    Opravdu v této chvíli netřeba bylo slov, ale třeba bylo rychlých nohou, které běžely pro tu správnou měnu. Běžely, jelikož jsme nákup vzali procházkou. Ale musím podotknout, že běžely pouze tam, zpět už se vezly v našem autě.
A já? Já jsem stála v Lidlu u okna za pokladnou, blízko našeho nákupu, a pozorovala domorodce, jak se pěkně domlouvají a jak si rozumí.
A že jsem jich za tu dobu viděla a slyšela až moc, mi můžete věřit.