Naše báječné dovolené

    V tyto šedivé dny se těším na světlo, sluníčko a na léto.  A protože i v létě je pro nás sluníčko od nás daleko, vypravovali jsme se s přáteli hodně let na stejné místo u Jadranu. Jezdili jsme si lehnou na náš kameň, kde nás nikdo nerušil. Čirou náhodou jsme se kdysi dostali na dvůr docela velkého domu, který měl takřka moře na dvoře. Přešli jsme dvůr a z krátkého svahu seběhli dolů k vodě. Před námi se rozprostřela obrovská vodní plocha, která tam byla pouze pro nás. Vzhledem k tomu, že každá věc i situace má svůj rub i líc, zde to nebylo jiné. Dům zvenku nevypadal nic moc, ale zevnitř nám vyhovoval. Osídlili jsme celé patro, měli nádherný výhled na velikou, krásně modrou, lesklou vodní plochu a pod okny byl klid. Klid tam byl i z toho důvodu, že domácí byl důchodce, sousedky byly důchodkyně a tak i jejich známí byli staršího, klidného typu. A starší lidé potřebují občas pomoc. Takže, když se jiní naši známí vybalili v hotelu, a čekali na služby číšníka, naši chlapi už pomocí krumpáče a lopaty upravovali přístup k moři. Zatékající střecha také volala po našich mužích a oprava čerpadla pro ně byla hračka, jelikož místní, povolaný řemeslník nevěděl, co má dělat. Tyto drobné zážitečky nám každoročně osvěžovaly dovolenou a naši muži se nikdy nenudili. Seznámili se s místními obyvateli, kavárníkem, ženou, pracující v turist agency, s jejím manželem, se Slovákem, který se sem přiženil a s mnoha jinými. My jsme neznaly nikoho, ale o všech jsme se hodně dozvídaly. Jednou, když si povídali o Mirjane, informační úřednici, že je pomalá, jsem se jen tak mimochodem zeptala, zda byli za pultem, nebo před pultem. Byli za pultem. Ten den se jí prostě sekl počítač a ten se musel opravit na místě. Taky se stalo za jasného, slunného dne, že se nějaká Italka zašprajcovala mezi domy v úzké uličce. Jediní, kdo ji mohl vyprostit, byli naši záchranáři. Už si nevzpomenu na všechny krásné chvíle, kdy jsme netrpělivě čekaly na naše protějšky, povolané k vyšším cílům, než je nějaké povalování u moře. A tak nám ubíhaly dovolené a plynula leta. Jezdili jsme tam jako domů, přijížděli s úsměvem a odjížděli se slzami v očích. Domácí nás považoval za rodinu, sousedky za přátele. Nezajímavější byl ovšem příjezd asi před dvěma lety. Natěšení jsme vylezli z auta a mávali na domácího, stojícího na balkóně. Vletěla jsem do koupelny, protože se mi moc chtělo už od hranic, ale vzápětí se mi přestalo chtít. V koupelně jaksi chyběly kachličky, baterie, sprcha. Další šok jsme prožili, když se pan domácí divil, že jsme přijeli. Ale naši přítomnost přijal. Celý byt byl neuklizený, nepřipravený a my jsme nechápali, co se děje. Chlapi to sbalili a šli na pivo, my jsme šly do vytoužené, slané vody a plavaly za nimi do hospody, kde seděli. S rozumem v koncích jsme se po nějaké hodince vrátili a začali. Čtyři hodiny ve čtyřech lidech jsme uklízeli dva pokoje, jeden obývák, jednu kuchyň a jednou koupelnu. Domácí to nějak ani neregistroval a nakonec byl rád, že jsme mu připravili ubytování pro další hosty. Vše jsme uklidili, opravili, dokončili rekonstrukci koupelny. Jen kachličky jsme nevrátili na původní místo. Nikdo by mi nevěřil, jak je složité sehnat v této zemi vodovodní baterii. Po několika neúspěšných pokusech, kdy jsme byli domácím vysíláni na její nákup, nám sousedka ukázala, ve kterém šuplíku už má pár měsíců koupenou jinou. Dodnes vzpomínáme s úsměvem na hrůzu, prožitou v prvních okamžicích naší báječné dovolené, kterou jsme udělali radost i těm, kteří přijeli po nás.
    Ani my nevíme, jak dlouho si budeme připomínat naše brigádnické dovolené, protože stařecká demence je sviňa a nikdy nevíme, kdy dojde.