Figura

    Nedávno jsem na netu četla, že  tlouštíci nesmí být diskriminováni při hledání zaměstnání. Je to novinka v našem světě a zpráva pro lidi s genem štíhlosti celkem zbytečná. Ale pro nás, co jsme zdělili figuru po svých kulatých, dobře stavěných prapředcích, úžasné. Teď nebudeme muset pravidelně čítat, že naše strava má být pestrá, vyvážená. Dále, že musíme jíst co tři hodiny námi uvařené jídlo a vynechat vše, co nabízí konzumní řetězce. A také, že mezi časem stráveným přípravou zdravého jídla a samotným stravováním, je potřeba se hýbat. Teď, když jsem si to tak pěkně srovnala v hlavě a ještě napsala, pochopila jsem. Pochopila jsem, proč nebudeme diskriminováni při vstupním pohovoru. Štíhlotina, na rozdíl od nás, musí ve svě pracovní době ještě stihnout přípravu jídla, jeho pozření a občas si zacvičit. To nemůže během jedné půlhodinové přestávky stihnout. To my se doma nasnídáme, v práci pracujeme do pauzy na oběd, který většinou v rychlosti dáme a jdeme pokračovat v pracovním procesu. Bohužel bez ranní rozcvičky, dopoledního cvičení se židlí a odpoledního protahování. Takže to vypadá, že my, zdravě rostlí, budeme výkonnější. 
    Celý život se snažím vřadit se do skupiny těch krásných, štíhlých, spokojených lidí. Celý život mi to nejde. Od mládí mě provází heslo"nežer". Od mládí jdu na to špatně. Podle nových trendů přibírá ten, kdo jí málo. Všechno, o čem jsem psala, jsem zkusila. Nejedla jsem. Stravovala jsem se podle různých návodů a zaručeně osvědčených rad. Dělila jsem stravu. Vynechala jsem přílohy. Vyřadila jsem veškeré sacharidy. Hladovala jsem. Když jsem vařila pro druhé, neochutnávala jsem. Hýbala jsem se. Jedla zeleninové saláty bez nezdravé zálivky. Snídala jsem pouze ovoce. Pila jsem jablečný ocet. I na prášky došlo. A všechno špatně. 
Konečně vím, čím to bylo. Nové trendy mi otevřely oči. Jedla jsem málo. Tak jsem začala jíst co tři hodiny, aby si mé tělo nemyslelo, že musí ukládat na horší časy. Bylo to stresující. Najednou jsem musela myslet na správný výběr potravin při nákupu, na jejich přípravu. Na to, jak ubíhají hodiny a bála jsem se zapomenout. Zvládla jsem to. Z výše popsaných starostí se staly běžné rituály. Zvládla jsem to a za půl roku jsem nabrala šest kilo.
    Momentálně dělím stravu a občas zhřeším. Je zajímavé, jak se u toho cítím dobře. Zajímavé je také to, že podle rodinných pamětníků mám figuru pro naší prastařeně. Má sestra má figuru stejnou jako sestra našeho otce. A ta třetí, ta je celá naša stařa. A tak jsem to dostaly. Zdědily jsme možná to, co bysme rády rozdaly, ale každé kilečko se pěkně drží. A jak se říká: "Jedno hezčí než druhé." Nu což, rodinné dědictví je rodinný poklad a ten se jen tak nerozdává. 
    Tak si jdu posypat kuřecí maso řeřichou a z trouby vytáhnout koláče, kdyby se náhodou někdo štíhlý stavil na návštěvu.