Málokdo ví, co má společné sněhulák, hruška a gumídek. Já to vím a velice ráda vysvětlím. 

    Na podzim mě napadlo, že by se šikla nějaká nová zimní bunda. Ne na lyžování, ale na každodenní nošení. Nebylo pro mě nic lehčího, než si ji koupit. Představovala jsem si tmavě zelenou. Miluji zelenou a navíc mám doma něco černého, hnědého i šedého. Bylo to zcela jasné jen do té doby, než jsem vešla do prvního, druhého, třetího obchodu. O barvě bych ani nepsala, jelikož bylo viditelné, že letos se nezelení. Letos se černá, hnědí, šedí, zlatí, béžoví. Když nevyšla barva už v prvním obchodě, začala jsem sledovat střihy. Všechny měly jedno společné. Ani jeden mi neseděl. Šla jsem vedle a zase vedle a najednou jsem si uvědomovala, že všude visí bundy prošívané a to ve třech typech. Nejvíce bylo sněhuláků. Sněhulák je delší bundička, v pase přepásaná, takže tvoří dvě koule a hlava je ta třetí. Hruška naopak splývá z ramenou a  hlava z ní vystupuje coby stopka. Za to v oblasti boků nabírá na objemu, aby byla v půli stehen stažena do širokého lemu. Gumídek je zřejmě nejběžnější typ zimní, prošívané bundy. Je to klasika, která je vytvořena z drobných naducaných polštářků, které jsou všude. V momentě, kdy jsem pochopila, že konfekce letos nešila pro mne, jsem vlezla do posledního kšeftu. Tam visela. Lehká, málo a hezky prošitá. Rovná, ozdobená krásným širokým límcem. Házela bronzové odlesky a já jsem pochopila, že jestli ji nevezmu, budu čekat další rok, zda pro mě konfekce něco spíchne. Koupila jsem. Základní barva je hnědá a navíc hnědých bund není nikdy dost. Hlavně, že nemám sněhuláka, hrušku nebo gumídka. Gumídka jsem kdysi dávno měla. Byla to novinka. Krásná, péřová, naducaná, vínová bundička, která byla úžasná až do  jednoho zimního dne. Do toho dne, kdy jsem si v ní vykračovala po městě a jeden z kolemjdoucích vojáků utrousil: " Hele, gumídek! ". 

Ten den jsem ji měla naposledy, přestože ji neznámý vojín tak hezky nazval. Nebo ? Že by to patřilo mně ?