Zimní obloha

    Před chvíli jsme se vrátili z večerní procházky takřka liduprázdným městem. Prošli jsme nejen hlavní ulice, ale i zapadlé uličky a venku bylo úžasně. Mrzlo, obloha byla krásně černá, ozdobená svítícími hvězdami. Pohled vzhůru mi připomněl jiný večer před mnoha lety. Hodně věcí se od té doby změnilo, jen černá se zlatou zůstaly. Bylo to v době, kdy naše parta z vysoké školy docela často trávila víkendy v jedné krásné chaloupce. Byla postavena v typické, středomoravské vesnici a přebýval v ní otec našeho spolužáka. Má vzpomínka se vztahuje k jednomu lednovému večeru, kdy jsme byli na chalupě a kluci, spolužáci dostali chuť na pivo. Místní hostinec byl jen kousek a tak jsme problém rychle vyřešili. Šli jsme a nad námi bylo jasné, černé nebe, poseté miliony hvězd. Zapomněla jsem napsat, že to bylo v letech, kdy v zimě normálně padal sníh. Takže venku mrzlo, sníh křupal pod nohama a vzduch byl vyměněn, díky topení uhlím, za kysličník uhelnatý. V hospůdce bylo příjemné teploučko a já jsem si dala na žízeň sodovku. Ostatní pivo. Vyloženě se našim chlapcům nelíbilo, že já jediná jsem nenašla zalíbení ve zlatavém moku. Rozhodli se, že mě pivo naučí pít. No, tak proč ne? Co mi to může udělat? Za chvíli přede mnou přistálo jedno s vysokou čepicí. Uchopila jsem ho a dělala vše, co mi moji moudří přátelé radili. Tak nějak jsem se procucala na dno krýglu, když chlapci zjistili, že to ještě není ono. Že mi to prostě nejde a potřebuju více zkoušet. Tak jsem dala druhý, třetí půllitr a nic. Na pití piva vyloženě dřevo. U čtvrtého jsem se asi uculovala jak tele, protože mě povzbuzovali i místní, hospodští bojovníci. Sotva jsem však druhý litr dopila, ozvalo se: "kopni to do sebe a jdeme." Přede mnou stál z ničeho nic panáček. Byla to pozornost od místních. Asi to dávali za snahu místo medaile a diplomu. Panáčka jsem překlopila do sebe, poděkovala a šli jsme. Venku mrzlo, sníh křupal a obloha byla nádherná. A to je moje poslední vzpomínka na tento báječný večer. Jo, ještě si pamatuji zamořený vzduch. Vstoupení do chalupy a ovanutí teplem udělaly tlustou čáru v mé mysli. Zbytek znám jen z vyprávění. Zlé jazyky tvrdily toto. Přišla jsem a usadila se s ostatními u stolu. Pak jsem trošičku na stůl uložila hlavičku a spala. Ale byla jsem s nimi. Oni se bavili, já jsem byla solidární. Oni se smáli a já se smála s nimi. Oni věděli čemu, já dodnes nevím proč. Oni šli spát, já pokorně taky. Všichni trefili svá lůžka, já taky. Tak co? Dobrý.
    Pivo jsem pila v životě ještě párkrát, ale čtyři dvanáctky a jednu vodku jsem už nikdy nedala. Na to, abych zaspala, mi stačí pouze jedno malé, točené a proto pivo raději nezkouším.
    Můj závěr ohledně pití národního moku je tedy následující. Je mi líto, že nikdy nebudu figurovat ve statistice, která staví naši zemi mezi první místa.