Jak jsem se dnes vyspala

24.07.2015 07:58

    O mně je známo, že si musím odspat pěkně svoji dávku, abych mohla druhý den fungovat. Proto jsem dnes spala celé čtyři hodiny. Nebudilo mě horko ani řev ptáků ani chrápání na vedlejší posteli. Prostě jsem šla spát trošku později a nějak brzo jsem se vzbudila. Sice jsem se nutila asi celou hodinu ještě zaspat, ale bohužel. Probrala mě takzvaná kávová touha. Od chvíle, co jsem vstala, našlapuji potichu, aby kolem mě ještě všechno aspoň chvíli spalo a já měla svůj ranní klid.
    Jenže on je pracovní den a tedy kromě nás, co máme dovolenou, asi skoro všichni někde pracují. Určitě od brzkého rána pracuje i ta paní, která před chvílí volala a chtěla provést krátký monitoring na mužském telefonu. Monitoring čeho se už nikdy nedozvím, protože můj chlapec jí v polospánku slušně s poděkováním odmítl spolupráci.
    Potom se otočil na druhý bok a nyní pokračuje v tom, co ho baví a já marně lámu hlavu, zda nějakým lidem v nějaké práci, kde dostali nějaký důležitý úkol, nebudou chybět jeho odpovědi. Co když neposkládají celou mozaiku? Když ji neposkládají, sesune se celý systém. Zapeklitá situace, když si představím, že paní v call centru také málo spala, za kuropění vstala a jela do práce skládat telefonické "pucle". Asi v jejím zaměstnání začínají pracovat s lidmi brzy ráno, kdy ještě není venku tak příšerné horko, takže jsou k lidem, které budí, ještě ohleduplní. A to si právě málokdo uvědomuje. Teď musí za mého muže najít nějakou kvalitní náhradu a byla bych hodně ráda věděla, kolik lidí nejen po ránu nespolupracuje, ale kolik jich nespolupracuje po celý den. V podstatě bych chtěla znát, kolik lidí ničí tuto náročnou telefonickou práci. A je to práce určitě důležitá, jelikož žádosti na nahrávané hovory přicházejí docela často.
    Já kdybych toto dělala, asi by mě dlouho nebavily odmítavé postoje, kterých může být během dne klidně několik stovek. Určitě je jich hodně. Jestliže má pracovní den 8 hodin, potom si představuju následující. Paní bere telefon, mačká jednotlivé číslice, chvíli čeká, než někoho probudí, pak rychle spustí naučenou řeč o třech větách. Na to přichází různými způsoby odmítnutí a hovor končí. A znovu. Paní už nebere telefon, teď už je rychlejší, jelikož ho má v ruce, vytáčí číslo, vytáčí čerstvě probuzeného a tak to jde po celou pracovní dobu s tou výjímkou, že někteří lidé jsou vzhůru sami od sebe. Klidně mohla brnknout mně. Já bych ji sice také odmítla, ale bylo by to s větším švihem. Myslím, že by skončila už v polovině první věty. Ale vracím se k paní call. Po osmi hodinách odkládá telefon, oddechuje si a jde domů, aby mohla zase ráno přijít a pomáhat lidem ve vstávání. Na její prázdnou židli zajisté usedá její kolegyně, bere do ruky telefon a také po celou směnu vytáčí čísla a lidi.
A já si najednou uvědomuji, jak jsou některá, nově vzniklá zaměstnání potupná a na druhé straně jak jsou lidé rádi, že tu svoji židli v práci mají.
    Momentálně mě napadají dvě věci. První je ta, že bych tuto práci dělat nechtěla, protože by mě ubíjela a druhá myšlenka se zaobírá tím, jak jsem lehce sklouzla od nadepsaného tématu. Tak jo. Ten úžasný večírek, díky kterému jsem se nevyspala, popíšu někdy příště.