Jak zvítězit nad lákadlem

    Dva měsíce jsem nejedla nic sladkého a nechybělo mi to. Poslední kousek s cukrem projel mým zažívacím traktem o Vánocích. A když na to vzpomínám, tak si uvědomuji, že to bylo vlastně už vloni. Takže je to déle, než jsem myslela. Doba, kdy jsem jen pekla a vůbec nepožívala různé koláče, bábovky a buchty, mi uběhla docela rychle a pohled na cukr se mnou nic nedělal. Ale dnes to bylo jinak. Dnes jsem vyloženě slinila nad kouskem něčeho sladkého. Dnes jsem cítila potřebu se s tím nějak vypořádat. Možná to bylo tím, že mi cukřík už chyběl.
    Možná to bylo tím, že zítra je svátek žen a tento den mám spojený s bonbonierou a karafiáty, které jsme kdysi dostávaly v práci. Sice to více slavili muži, ale na druhé straně to určitě dělali na počest chuděrek švadlenek, trpících v New Yorku na začátku 20. století. Možná to bylo tím, že prostě a jednoduše dneska přišla chuť. Příšerná, lákavá a neodbytná. Nepřišla jen chuť, přišla přímo touha. Touha na sladké. Mohla bych jí odolat, ale dnes to lákadlo bylo silnější než má pevná vůle. Dalo by se jí odolat, ale jen v tom případě, kdybych se tomu nepoddala a kdyby v té ledničce, v tom šuplíku úplně vpravo nebyla čokoláda. Byla. Byla tam. A byla tam zrovna i má nejoblíběnější - Kaštany. Sice malé, ale byly. Dalo by se jim odolat, kdybych chtěla. Ale já jsem nechtěla.
    V této chvíli mě Kaštany už nelákají, neboť jsem, provokatéry, zlikvidovala velice rychle. Ale díky nim se v mé hlavě rozjel syndrom týraného dítěte, které potřebuje ještě trošku potěšit. To malé dítě ve mně jsem uklidnila Milenou, jež tam také ležela. Tu mají rádi zase moji chlapci. Jen co jsem se druhou čokoládou docpala, začaly se ve mně ozývat rozumující hlasy, které mi napověděly, že musím pokračovat, abych si tu příšernou sladkost zhnusila. Jinak, že mi jazyk bude stále létat. Ani nevím, jak se mi dostala do ruk Kofila, původně také ukrytá v pravém šuplíku naší ledničky. I likvidace této kávové čokoládky proběhla bez sebemenšího zaváhání. Taky, těch pár čtverečků, co bych se s tím párala. Nepárala. Vůbec. Celá dnešní akce byla velmi rychlá, cílená a naprosto vyhovující. A tak to mělo být.
    Když jsem ustala ve sladkém, tříminutovém hodování, uvědomila jsem si, že jsem přesně tam, kam jsem chtěla ve svém boji s lákadly dojít. Chtěla jsem dojít k vítězství. Sice jsem dobyla jen malého Pyrhova vítězství, ale pokušitele jsem zlikvidovala a tím výzva v mé mysli skončila. Ta velká, hořká, 80% tabulka ať si klidně dál zůstává nepovšimnutě ležet na dně pravého šuplíku naší ledničky. Už stačilo. Přece vím, kdy mám dost.
Mé chuťové pohárky se momentálně cítí zcela uspokojeny, zatímco já se při vzpomínce na čokoládu otřípám. Ale věřím, že na ni úplně nezanevřu a časem si to vítězné tažení zopakuji.