Sebejistota

    Jistota v mém životě dostává v různých situacích pěkně na p...l. A zase jsem u toho stejného. Jakmile jsem si něčím jistá, můžu počítat s tím, že za chvíli budu úplně nejistá a mé sebevědomí spadne na nulu. Někdy je to v práci, někdy ve společnosti a někdy mě vyzkouší osobní život. Například v práci. Něco naplánuju, vypracuju, přichystám organizaci a v ten moment? Šup, se slávou končím. To, jak když jsem objednala autobus do školy v přírodě. Sama jsem odtud poslední ráno odjela autem na školení a za dvě hodiny jsem se dověděla, že pro zbytek zúčastněných autobus nepřijel. V tu chvíli jsem vůbec nechápala, co se mohlo přihodit. V hlavičce se zvedlo tornádo a jeho vír mě ničil do okamžiku vyřešení problému.
    Ve společnosti se pochopitelně umím chovat, neboť jsem vychovaná. Umím i konverzovat, neboť dar slova mi taky nebyl odepřen a navíc mohu probírat spoustu témat, takže mi nedělá problém i rozhovor s neznámými lidmi. Ale i na to se dá dojet. Je to pár let, kdy jsem byla pozvána na narozeninovou oslavu, konanou v krásném prostředí stylové vinárny. Stoly byly vkusně prostřeny, jídlo a víno byly vynikající a gratulanti se sešli z různých oborů lidského konání. Většinu hostů jsem znala, ale některým jsem byla představena poprvé. Byla jsem seznámena i se sympatickým manželským párem, se kterým jsem seděla u stolu. Při představování se mi vybavilo, že už jsem o nich slyšela. A tedy, já dobrák, jsem jim ihned polichotila tím, že znám jejich jméno z tisku a že je ráda poznávám. Zírali na mě jako na marťana a za malou chvíli jsem věděla i proč. Hostitelka mě nenápadně odtáhla stranou, kde mi vysvětlila, že mlčeti zlato jest. A teprve potom mi došlo o čem ty zprávy byly. Byly o velkých penězích a ještě o něčem, čemu ani raději nerozumím. Asi to byly jen pomluvy, ale je fakt, že se mi moji noví známí po celý večer vyhýbali, nebo jsme se na sebe jen trapně pousmávali. Naštěstí jsem pila víno zapomnění a oni asi taky.
    Ale určitě v trapasech nejedu sama.To jedna moje kamarádka dopadla ještě hůř než já. Její manžel pozval na návštěvu pracovního kolegu s manželkou. Ještě než zazvonil u dveří zvonek, kamarádka ji trošku pomluvila s tím, že ona žena není žádný skvost. A potom to nastalo. Zvonek. Otevření dveří, úsměvy, pozvání dál a věta:" Ale nevypadáte tak strašně, jak moje žena říkala." Hostiteli s dobrým srdcem bylo ženy líto a tak jí chtěl polichotit. Nějak si neuvědomil, že návštěva pomluvy neslyšela. Zřejmě udělal dobře, protože návštěva si u nich nevzala ani jablko a tak jí nemohlo být druhý den ani těžko.
Při vzpomínce na tuto, pro někoho zábavnou, historku se mi vybavuje ještě jedna situační. Před více než dvaceti lety jsme se vraceli autobusem z Řecka. Náš kamarád měl v uších sluchátka walkmana a poslouchal nějakou hudbu, když do autobusového ticha hlasitě promluvil ke své manželce: "Ty, Dano, že ta baba za nama vypadá, jak kdyby měla každé děcko s jiným?". Ani nečekal na odpověď, zavřel oči a ponořil se zpět do hudby. Tím pádem nemohl zaregistrovat vytřeštěné oči jeho ženy, naštvané oči ženy za ním a zvědavé oči všech spolucestujících, kteří si v jeden moment prohlíželi paní, která byla předmětem jeho pohanění.  
    A jistota v osobním životě? Tak na to budu vzpomínat někdy příště. Možná to bude na knihu.