Kamínka

    Škaredé, vlhké, sychravé počasí nemám ráda. V posledních letech, kdy bývá pravá zima dva až tři dny, se s deštěm, blátem a šedou oblohou potkávám docela často. Pokud sedím za oknem pěkně v teple a mohu točit regulátorem u topení, ještě to beru. Taky jsem zažila roky, kdy jsem tuto možnost neměla a aby bylo teplo, bylo potřeba nejdříve vyčistit kamna od popelu, naštípat třísky, připravit vše na podpal a teprve potom škrtnout sirkou, nebo několika sirkami a čekat. Dřevem a uhlím jsem topila ve dvou bydlištích. Poprvé to bylo na privátě na střední škole. Obývaly jsme s kamarádkou část přízemního bytu ve velké, prvorepublikové vile. Druhá část byla prázdná, stejně jako první patro. My jsme spolu sdílely jeden velký pokoj, koupelnu s umyvadlem, vanou a kohoutkem s ledovou vodou, nevyhřívanou, nevybavenou kuchyň a WC na studené, ale prostorné chodbě, kde jsme případně mohly i tančit. Veliký, ale skromně zařízený byl i náš studentský pokoj. Měly jsme dvě postele, jednu skříň a stůl s dvěmi židlemi. Ještě tam byla dvě obrovská, pohodlná, stará křesla. A nesmím zapomnět na kamínka. Ta kamínka, která se musela od podzimu do jara čistit a nakládat dřevem a uhlím. Stála vlevo u dveří a jejich kouřovod nešel přímo do komína, ale táhl se kus podél zdi. A to bylo moc fajn, jelikož se teplinko pěkně rozlévalo do prostoru a my jsme si ho uměly vychutnávat a vážit si ho.
    Každý den jsme se budily do zimy, umyly se ledovkou a valily do školy, kde nám určitě bylo líp. Někdy i horko. Po odpoledním příchodu domů bylo naší první povinností rozdělání ohně. Takže čištění, odklízení, zametání, přinášení, podpalování a plnění kbelíků s uhlím ve sklepě. Ob den jsme se střídaly a těšily se na chvíle volna, kdy jsme pravidelně využívaly kámoščin servis. O kamna jsme se staraly jako o vlastní, ale ne vždy jsme odhadly, co se stane. Velice opatrně jsme se musely stavět ke kouřovodu, neboť neodhadnutí vzdálenosti mělo těžké následky. A tak jsme jednoho krásného večera musely velmi dlouho větrat a dobrovolně si pouštět si do bytu zimu. Spolubydlící si nahřívala zadní partie na oblíbeném místě u horké roury, když se její nylonová, noční košile začala škvařit. Bylo to v místě na úrovni začínajících stehen a tedy kromě nesnesitelného smradu, měla z noční košile noční tričko. Ale tuto situaci jsme lehce zvládly. Horší nás teprve čekalo.
    Běžný den, běžná zima, běžné zatopení, rozhoření a my v křeslech s učebnicemi v rukách jsme se pěkně vyhřívaly blízko našeho "krbu". Pohoda se změnila velice nečekaně a rychle. Ozvala se rana, kouřovod se vysunul z otvoru ve zdi a my jsme v ten moment měly vánici. Ne bílou, vločkovou, jak ji zná každý. My jsme měly černou, sazovou. Nikdy bych nevěřila, jak jemný a rychlý materiál saze jsou. S jakou precizností dopadají systematicky na všechna místa tak dlouho, dokud nezabarví úplně každou věc a každý prostor. Byly jsme jak Alenky v říši divů. Neuvěřitelná, neplánovaná akce byla tak rychlá, že než jsme si uvědomily, co se děje, bylo vymalováno a pak jsme se jen nechápavě divily a divily. Když jsme se konečně divit přestaly, začaly jsme čistit. Prádlo jsme musely odvézt domů, ale jinak jsme vše uklidily samy, jelikož nás zachránil elektrický, dvouplotýnkový vařič, který jako jediný sídlil v naší obrovské kuchyni. Ocenily jsme ten přepych, že si můžeme ohřívat vodu a tak jsme umývaly a umývaly. A u této, studentkami oblíbené činnosti, jsme přišly k poznání, že na rozdíl od nás, se saze ledovkou neumyjí.
    Toho večera nám bylo při naší očistě jedno, kolik stupňů má voda v naší koupelně. Bylo nám jedno i to, že voda v řece má o pár stupňů víc než ta z našeho kohoutku. Těšilo nás vědomí, že jsme se pěkně zahřály, došly k poznání a ještě jsme nečekaně vybílily náš pokojíček.
    Ale to trošku kecám. Že bysme byly tak pokorné a odevzdané? V žádném případě. Byly jsme naštvané, zničené, znechucené. Také jsme musely čekat, než nasadíme zpět kouřovod, takže kosa až do rána. Jo a záviděly jsme těm, co mají ústřední topení a o které se stará nějaká povolaná osoba. A to, že jsme měly uklizeno, nám bylo úplně jedno.