Ovíněný oběd

    Kdysi dávno, bylo nám asi ....náct let a vařily jsme. Vařily jsme v sobotu u kamarádčiných rodičů, protože pro ně byla sobota pracovním dnem. Usmažit kuřata a uvařit brambory nebyl problém ani pro nás, nezkušené kuchyńské pomocnice. Oloupaly jsme brambory, daly je do hrnce atd. a postavily na sporák. Vlastnoručně obalené kousky kuřat jsme hezky naskládaly do horkého oleje na plech a strčily do trouby. Byly jsme dvě a "náročnou" práci jsme zvládly pěkně rychle. Ale co teď s volným časem? M napadlo, že bychom si mohly dát skleničku červeného a tím si připít na naše kuchařské schopnosti. Vynikající nápad. Přešly jsme jejich dvůr a sešly do vinného sklepa. Tak jsme si pěkně nalély, pokoštovaly, připily, zkusily další vzorek a čas se jaksi zastavil. O to rychlejší byl M běh do kuchyně, když jsme si uvědomily, že čas nestojí, ale opravdu valí a brambory se vaří, možná už pečou. Než sa děvčička vrátila, přemýšlela jsem, že když to ještě dobře vyjde a brambory se rozvaří, uděláme kašu. Než mi tato skvělá myšlenka proběhla ovíněnou hlavou, vrátila sa a začalo rychlé střízlivění.
    Vrátila sa totiž s vytřeštěnýma očima a řvala:"To je úplně spálené." "Tak nachystáme další," já na to. Ona"" Jiné už nemáme." Bylo mi sice divné, že se v jejich hospodářství nenajdou další brambory, ale zkusila jsem:" Vy už nemáte erteple?" Ta na mě znovu vyvalila oči se slovy:"Máme, ale kuřata ne." A vtom mi to došlo a můj pohled v kuchyni na hrnec a pekáč to potvrdil. Brambůrky byly jak malované, ale kuřátka byla taková čokoládová. Hodně čokoládová.
    Když se znavení a hladoví rodiče vrátili z práce s myšlenkou na připravený oběd, měly jsme malou dušičku. S humorem nám vlastním jsme je pozvaly na čokoládová kuřata. Jen, co jsme naservírovaly, pochopili. A dokonce jedli. Jedli jsme všichni a my dvě po sobě jen pokukovaly a vyčkávaly, co bude. Naději nám dávalo, že tmavý trojobal šel sice trošku pracnějí sloupnout, ale maso se nakonec, při trošce sebezapření, dalo jíst. A kdo by tehdy řešil, jestli je maso vysušené. My, holky velmi šikovné, jsme chápaly i to, že nám nikdo za oběd nepoděkoval. Také jsme nečekaly ocenění zpracovaných chutí, přestože brambory byly výborné. My jsme byly vděčné už za to, že nepřišly výtky. Ale to ticho.
    Několikrát jsme si na tuto příhodu vzpomněly, když jsme později hostily navzájem své rodiny a nikdy jsme po jídle nezapomněly pronést: 
"Děkuji, bylo to výborné, jsi dobrá kuchařka." A tak to navždy zůstane.