Kočky

    Odříkaného chleba největší krajíc. Přesně tak se to říká a přesně tak to funguje v životě. Jako kdyby nás náš život chtěl seznámit s tím, čeho se bojíme, či to nesnášíme, nebo je nám to lhostejné.
Já odjakživa nemusím kočky. Nebojím se jich, snáším je , ale nemusím je. Nemusím je proto, protože mají rády myši a ty já bytostně nesnáším, štítím se jich a nabíhá mi husina už když je vidím na obrázku. I teď mi to nedělá zrovna nejlíp.
A tak u mě kočky doplácí na myši. Jakmile se o mě kočka otře, volám záchranku. Z toho plyne, že bych si dobrovolně kočku nikdy nepořídila.
Jenže, co osud chtěl, aby mě poučil. Pořídil mi kočku. Ne jednu, máme rovnou dvě. Asi proto, aby působení na mě zesílil. Na konci srpna jsem přijela s kamarádkou na naši chalupu, uvařily jsme si kávičku, sedly na dvůr a začaly poslouchat mňoukání. Já v domnění, že je to sousedovic kočka, která občas přeběhne náš pozemek, jsem byla zcela klidná. Kdežto má zkušenější kamarádka začal pátrat a zjistila, že na otevřené půdě je koťátko. To poznala z první šprušle žebříku. Ze třetí příčky už bylo vidět, že koťátko má ještě čtyři sourozence. Přestože koťátka byla nádherná, popadla mě hrůza s otázkami typu: Kde se tam vzala? Čí jsou? Co s tím budem dělat? Odpovědět na první dvě, bylo lehké. Pachatelem byla sousedovic kočka. Ale najít odpovědi na třetí otázku nebylo vůbec snadné. A tak kočičky zůstaly u nás a dostaly i svá jména. Dvě stejné jsme oslovovali Dvojče, jedno koťátko pojmenoval nejmenší člen naší rodiny Traktůrek a další Sisinka. Nejmenší, nejbázlivější a nejméně průbojné černé koťátko si samo říkalo o jméno Mikešek. Sousedovic kočka, která u nás zdomácněla se jmenuje Paní Mňau. Nevíme, zda je to její první jméno, ale docela jí sedí. A jak šel podzim, koťátka dostala nové rodiny, ale Mikešek nám zůstal. U Paní Mňau proběhla také úplná samovolná domestifikace, která našim sousedům zřejmě nevadí. Já kupuju granule, na jejichž obalech pečlivě studuju složení / toto čtení nesnáším/, také jim kupuju mléko, přestože by ho kočky pít neměly / to jsem se dočetla na netu/, vařím jim masíčko v neosolené vodě, to mě poradila kamarádka, jelikož sůl kočičkám škodí a moji chlapi kočičkám mléko o Vánocích ohřívali, aby jim nezamrzlo. A když nejsme na chalupě, tak na naše kočičky dohlíží paní sousedka.
Jakmile se objevíme, obě nás vítají a čekají na pohlazení. Mikešek je obzvlášť umazlený a přestože je stále bázlivý, miluje naši ruku.

Odjakživa nemusím kočky a proto máme jenom dvě.