Kozel zahradníkem

    Na našem stolečku stojí vázička. V té vázičce je vodička a ve vodičce si hoví květinka. Není to lecjaká květinka. Je to orchidej. Je to orchidej, kterou jsem si sama vypěstovala, sama utrhla a sama jí našla místo. Nikdy bych nevěřila, že zrovna já si vypěstuji orchidej do vázy. Nevěděla jsem to ani chvíli předtím, než se tak stalo. A přesto to tak je. A já se o to s vámi ráda podělím.
    Na oknech mám celkem osm orchidejí a jednu mám na stole v kuchyni. Takovou maličkou. Ještě dvě odolné vytrvalky odpočívají na chalupě a čekají na nás a na mou péči. Všechny jsme je doma dostali darem a já se tedy o ně vzorně starám. Starání spočívá v tom, že jednou týdně k nim přileju vodu, za hodinu ji vyleju a občas jim přilepším takovou fialovou tyčinkou. Za moje starání se mi odměňují tím, že je stále mám. Občas se některá z nich rozhodne rozkvést, ale moc na husto to není. Nebo nebylo do letošního roku. Letos je to překvapivě jinak. Z osmi jich šest kvete a dvě se chystají. Opravuji - kvetlo. Nevěřím na to, že bych se o to nějak zvlášť zasloužila, protože letos kvetou orchideje snad ve všech oknech, která venku míjím. Asi je pro ně dobrý čas a dobrý rok. Já zas mám doma dobrý pohled na okna zevnitř, který mě naplňuje libými pocity, a proto o orchideje, stejně jako o ostatní, domácí zeleň, pečuji s láskou.
    Dnes jsem také pečovala. Vodou je zalila, také vodu vylila, také zálibně a pyšně prohlédla a setřela z jejich listů prach. A potom to přišlo. Jenom tak lehounce jsem se snažila odklonit jedno květenství, aby nepřekáželo druhému a najednou se po malém lupnutí ocitl celý hrozen květů v mé ruce.
    Když mi to došlo, udělalo se mi mdlo, začalo mi to být líto a ještě stále mi to líto je. Abych se z této šlamastiky dostala, vložila jsem květy do vázičky, vázičku dala na stoleček a rozhodla se, že jsem si ji za tímto účelem vypěstovala.
   Doufám ale, že se kytička ve skle nebude zvětšovat a všechny zbylé květy zůstanou za sklem.
Tak dobrý zahradník bych zas být nechtěla.