Neplánovaná hra

    Je pro mě dobré, že jsem vystřídala ve svém životě hodně profesí. Je to pro mě dobré, jelikož jsem se naučila, jak se mohou lidé cítit v určitém postavení v určité společnosti. Většinu prací jsem absolvovala jako brigádník, některými jsem vypomáhala u přátel. Ale jednou jsem zafungovala jako pomoc v nouzi. A to, když našemu kamarádovi vybouchla kuchařka na lyžařském instruktorském kurzu učitelů. Tak jsem to vzala v domnění, že budu mezi svými. Byla. Celkem mě znalo asi pět lidí a se zbytkem jsme si byli zcela cizí. S odstupem roků bych zhodnotila svou situaci asi takto. Neměla jsem to dělat. Ale když se nabídla taková příležitost, proč si nezahrát hru. První večer vedoucí kurzu představil všechny frekventanty navzájem a zároveň jim oznámil, že v kuchyni budu já. Nic víc, kromě mého jména, jim o mně nesdělil.  Zúčastnění pedagogové, s výjimkou mých pěti přátel, byli přesvědčeni, že mě vyhrabal ve školní jídelně  a já jsem připravena všem sloužit. Někteří se ke mně začali chovat přehlíživě a mou službu brali jako samozřejmost. Obzvlášť pár mladých mužů věřilo své výjimečnosti, když už vystudovali tu vysokou školu. Je fakt, že mě zdravili, ale jinak si se mnou neměli co říct. Proč?  Protože stáli na vyšší společenské příčce a měli také zcela jiné poslání než já. A tak jednou, když diskutovali v kuchyni nad metodami práce s dyslektickými dětmi, jsem si dovolila něco málo přišpitnout. Na otázku : "Jak ty to můžeš vědět? " jsem pohotově odvětila, že to znám z řečí učitelů v jídelně, když řeší tyto blbiny a nás nechávají čekat s nádobím. A byla jsem úplně jasná. Tupá a ještě papouškuju věci, kterým nerozumím. Naštěstí byli na kurzu lidé, kterým se líbilo, jak pro ně chystám jídlo a tak jsem se dočkala i pochvalných slov. Paní ředitelka nějaké zvláštní školy mi například sdělila, že vidí, že jsem šikovná, že určitě nebudu jen obyčejná kuchařka. Mé sebevědomí vzrostlo, nadechla jsem se, abych jí vyjevila pravdu, ale ona byla rychlejší. S větou, že určitě dělám provozní, mé sebevědomí opět zklaplo a má ústa zmlkla, aniž by začala mluvit. Tak jsem všechny účastníky u toho nechala a mí přátelé taky, protože jsme zjistili, že hra nás začala bavit. Nejčernější svědomí mám jen před jedním učitelem, kterému jsme říkali "Stoupa". Byl hodný a mé odpovědi si určitě nezasloužil. Každý večer mě nabádal k tomu, abych o sobě popřemýšlela a dodělala si maturitu, že je mě v kuchyni škoda. Bylo to od něho hezké, jenže já jsem mu odpovídala stylem, že naši byli rádi, že mě protlačili aspoň na kuchařku. Hra pokračovala. Dalšího učitele zajímaly mé zlaté prstýnky. Spíš se staral o to, jak je možné, že kuchařka má na několika prstech kroužky ze žlutého kovu. Vůbec ale nezapochyboval o pravdivosti mých slov v odpovědi. Já si však dodnes myslím, že říci někomu, že to mám díky tomu, že manžel vykrádá hroby, je velká síla na to, aby tomu uvěřil.
     A tak ubíhal týden. Já jsem nakupovala, připravovala snídaně, balila svačiny, vařila, umývala nádobí. Učitelé lyžovali, školili se, hráli hry a bavili se a podceňovali mne. Předposlední ráno přijel na kurz zkoušející, který všechny přítomné podrobil testům, aby se prokázalo, kdo z účastníků může obdržet certifikát lyžařského instruktora. Bylo od něho úžasné a neplánované, když se mě nečekaně přede všemi zeptal, zda bych se také někdy nechtěla zúčastnit výcviku. Jako učitelé. Jaké bylo překvapení pro všechny nadřazené bytosti, když mu za mě odpověděl vedoucí kurzu, že já už tento papír mám. Všichni shromáždění nevěřícně sledovali, jak jim šéf objasňuje, že nejsem vyučená kuchařka, ale jejich kolegyně, která mu vytrhla trn z paty, když nemohl do kuchyně někoho sehnat.
  Pro některé to byla hodně divná situace. Nechápali, co se to děje. Na druhou stranu, když nejsem kuchařka, jak mohu vařit pro tolik lidí? Mí blízcí se jim to snažili objasnit. Marně. Po celou dobu byli moji kamarádi výborní, hra je bavila a navíc mi chodili pomáhat do kuchyně a taky mě dvakrát vzali večer do hospody. A co se dělo v hospodě? Na to určitě někdy taky dojde.
    Asi za měsíc po ukončení kurzu mi volal jeden lyžař do školy. Nedovolal se. Mobily jsme neměli  a na pevné lince mu někdo řekl, že připravuju pohoštění na Den učitelů. Tak mi volal ještě jednou a ptal se: " Co teda vlastně děláš? "
A vlastně, není to úplně jedno?