Letní noci

   Nesnáším ty letní noci, kdy je horko, stěny v bytě sálají, já jsem mokrá, nemohu spát, chodím stále na WC a nakonec jsem ráda, že vůbec zaspím.
Minulý týden jsem si posteskla, a pak pronesla větu ve smyslu, že je škoda, že letos zatím nebyla žádná teplá noc. Nemyslela jsem vyloženě horká, jen teplá. Netušila jsem, že mé skryté přání bude tak rychle vyslyšeno a splněno, ale bylo. Vše se mi vrátilo s tím, že jsme odjeli z chalupy do našeho teplého paneláčku a já si mohla dosyta užívat vyhřátých zdí ve dne i v noci. Že jsem vůbec něco říkala. Vyteplený byt mě přesvědčil, že takto tedy ne a my jsme se vrátili do naší chaloupky, která je krásně, přírodně chlazená a profukuje v ní lehký vánek a je tam úžasně. Profukováním lehkého vánku nemám na mysli klimatizaci ani díry ve zdech, ale takový, nenápadný průvanek, vzniklý otevřením několika oken a dveří. No prostě něco perfektního, co mi v činžáku chybí.
    Ale i zde došlo asi k nějakým změnám. Sice vánek profukoval, ale včera v noci mi bylo v ložnici, poprvé v tomto létě, docela teplo. Ba co, přímo horko. Pro jistotu jsem se přesunula kolem půlnoci na kuchyňskou pohovku. Jenže tam na mě táhl ten náš skvělý průvanek, a proto jsem kolem půl druhé vyhledala gauč na verandě. Perfektní místo. Mírně schovaná za větrem, ani horko, ani zima a pohled na tmavou noční oblohu verandovým oknem mi dělal strašně dobře. Přes to všechno mi k idyle stále něco chybělo. A to, co mi chybělo, bylo pohodlí. On je totiž ten gauč mírně zkosený a nerozložený takový úzký, na spaní pro osobu mého vzrůstu naprosto nevyhovující a nevhodný. Do půl čtvrté jsem strávila čas v zafixované poloze na pravém boku. Od půl čtvrté do šesti dvaceti jsem ležela zaklíněná na levém boku, abych nepřepadla. Ale vyspala jsem se.
    Ráno mě tedy zastihlo "odpočatou", "nepolámanou" a svěží k podávání domácích výkonů. Jakože vyspaná jsem tedy vstala, abych si nepřivolávala další traumata a rozhýbala tělo tím, že jsem roztřídila prádlo, jehož jednu barvu jsem narvala do pračky, uvařila kafe, dala zadělat těsto, nakrájela maso a zeleninu, a tak všelijak plná optimismu a elánu jsem prožívala červencový den až do chvíle, kdy přišla bouřka s lijákem a já létala po dvoře, sbírala prádlo, zavírala okna, abych o pět minut později prádlo vrátila slunci a okna otevřela čerstvému vzduchu.
    Ještě, že jsem si v noci na dnešek tak pěkně oddechla a nabrala síly.
Závěr tohoto psaní je zcela jednoduchý. Teplé, letní noci mi už nechybí, přestože se na zimu netěším.
A zkusí si někdo tipnout, co je na ilustrační fotce?