Londýn

    Před několika lety jsem navštívila Londýn. Nebyla jsem tam sama. Kromě mě, mých dvou kamarádek a všech lidí z našeho zájezdu, bylo v té době v Londýně několik milionů lidí. Ale zážitky mám jen svoje, naše a některých našich spoluúčastníků. Protože jsme s kámoškami přátelské povahy, získaly jsme si naše spolucestující tím, že když řidič autobusu nemohl najít v nočních hodinách náš hotel, začaly jsme rozlévat nějaké alko nápoje a tuším, že jsme i zpívaly. To bylo ovšem až poté, co jsme po osmé míjeli hotel Ritz a všichni znavení už nenávistně opakovali, že tam dělal vrátného Charlie Chaplin. Nějakým způsobem jsme se v autobuse na sebe napojili a tak se stalo, že nás v další dny všude doprovázela skupina asi sedmi lidí. Negativní zážitky se tím pádem podělily na více hlav a ty pozitivní jsme šířili dál. Zajisté si všichni pamatují, jak jsme dostali v parku pod hradem Windsor guláš na plastu. Byl z českých konzerv a asi nebyl špatný. Možná mohlo být víc než osm lžiček na celý zájezd. A při čekání, až ji někdo naposled olízne, abych s ní mohla pokračovat, nemuselo pršet. Taky mi bylo trošku líto, že většina památek, které jsme měli plánovitě navštívit, měla zavřeno, jelikož jsme pravidelně přijížděli pozdě. Ale někam jsme se přece dostali. Měl to být zlatý hřeb našeho poznávání. Když nevyšla historie, musela vyjít gastronomie. Navštívili jsme čínskou čtvrť, plnou bufetů, restaurací, barů a gurmánských lákadel. Pochopitelně se k nám přidal náš několikačlenný doprovod v přesvědčení, že my jsme ty pravé, které se vyznají. Tak jsme se vyznaly. Všichni společně jsme zvolili na pohled příjemnou restauraci, kde nám okamžitě ochotní obsluhující strazili k sobě několik stolíků. Hostina začala dobře. Objednali jsme si pití, dostali jsme do ruk jídelní lístky a první zádrhel byl na světě. Čínsky jsme neuměli všichni. Anglicky kromě mě také nikdo. No a já? Ještě jsem si něco pamatovala a tak jsem všem u stolu jednotlivě vysvětlovala, co znamenají jim neznámé výrazy. Mezitím jsem požádala číšníka o příbory. Něvěděl, co chci. Tak znovu vidličky a nože. Přinesl vidličky a lžičky. Číňan možná uměl anglicky míň než já, neboť, když jsem později chtěla sůl, donesl pepř. Okamžik zlomu nastal, když skoro všichni už měli vybráno a přišel čas věnovat se mé kamarádce jako rádce. Z názvu jejího jídla jsem dokázala přeložit jen vepřové a černé fazole. Anglicky napsané to působilo příjemně, v překladu to znělo zajímavě a když to konečně přinesli, vypadalo to pěkně hnusně. Teprve v ten moment vytáhla jedna přísedící slovník a v něm bylo psáno : zbytky vepřových žeber dušených v páře s černými fazolemi. V bílé porcelánové ledvince byly asi dva centimetry horkého tuku a v něm naskládány kousky žeber /obalených tlustým, horkým masem/ a na nich nějaká černá pasta. Asi to byl vrchol čínského umění, neboť toto jídlo nebylo úplně levné. Hnus byl okamžitě na stole odsunut do bodu Z, spolustolovníci přisunuli své talíře a jedli jsme všichni všechno kromě tučnočerné speciality. Po jídle jsme se dožadovali dalšího pití, ale dostali jsme jen účet. Kdo by to byl tušil, že nápoje se objednávají pouze před konzumací. A tak jsme se po poučném zážitku odebrali na hotel, kde nám jiní vyprávěli, jak byli v úžasném bufítku. Zaplatili tam nějakou vstupní částku a jedli, pili, hodovali, co hrdlo ráčilo. Nám asi nebylo přáno.
    Až pojedu příště do Londýna, nebudu se věnovat jídlům ale dílům. Snad bude všude otevřeno.