Love in Paris

    To, jak člověk voní, hodně o něm vypovídá. Stačí cítit vůni mýdla nebo čistoty na těle i oblečení, popřípadě vůni domova. Ale já ráda k této klasické vůni přidávám ještě jakousi nadstavbu v podobě parfémku. U mě vyžaduje každé roční období, každé počasí a každý den vůni, která se prostě na dané roční období, počasí a den hodí. Dnes byl den jako stvořený pro voňavečku Love in Paris. Více méně to není zimní vůně, ale spíše předjarní, jenže dnes úžasně seděla a vyloženě jsem na ni měla náladu. Bylo příjemné, když jsem se otáčela a stále ji cítila. To bylo znakem toho, že ji nepoužívám denně a tak nestačila otupit můj citlivý nos. Vznášela jsem se na obláčku sametové, lehké, svěží, tajemné a jemně nasládlé vůně do toho okamžiku, než má čichová čidla zachytila úplně odvrácenou stranu vůní.
    Bylo to na recepci jednoho velkého obchodu, ve kterém jsem vyzvedávala sponzorský dárek. Mé čichové buňky zahltilo něco silně, ale silně nečichatelného a mě jen napadlo, že určitě budou blízko záchody. Nepátrala jsem po nich a přesto vím, že tam určitě nebyly. Záhada se vyřešila sama, jakmile jsem otevřela dveře na ulici. Zápach stonásobně zesílil a to už jsem zahlédla fekální vůz, otevřenou jímku a pána, čerpající její obsah. Začala jsem spěchat k autu a marně jsem se snažila vybavit, jak voní moje dnešní Nina Ricci. Marně. Vzduch byl prosycen úplně něčím jiným a já jsem jen chtěla rychle odjet. Bohužel moje autíčko bylo zablokováno tím velkým autem s obrovskou nádrží, do které se stále plnilo. Nemohla jsem se ani jít zeptat pana fekálisty, jak dlouho to bude trvat. Přiblížit se znovu k místu činu, by mě zřejmě zabilo. A pan fekálista míchal, nasával, míchal, nasával. A já přemýšlela, hledala, zkoumala jak pryč. A protože jsem holka šikovná, ikdyž jsem prosycena lidským odpadovým odérem, cestu ven z kruhu jsem našla. Zrakem jsem poměřila výšku prahů auta nad zemí a obrubníky, které mi bránily v odjezdu z druhé strany a pomyslela si, že to vyjde. Vyšlo to. Bylo to jak v akčním filmu. No, tak moc zase ne. Prostě jsem přejela několik obrubníků a travnatých ploch a byla jsem na cestě. Jak jsem odjížděla z místa činu, místní odér vyprchával, mně se vracela barva a nosík znovu nabíral tu krásnou, nezaměnitelnou vůni. Ještě teď ji na sobě cítím a to jsem přešla naší panelákovou chodbou. Za výdrž ji odměním hned zítra. Znovu dostane šanci.