Lyže

    Lyže jsou skvělá věc. Mají různé barvy, tvary, délky a majitele. Moje první lyže byly běžky a byly modré. V té době si manžel myslel, že toto bude sport pro mě. Ježíšek mne nepřekvapil. To, že dostanu lyže, mi práskl jeden známý. Byly modré, štíhlé a dlouhé. Vyjeli jsme do Jeseníků. Petříkov bylo to místo, kde měly mít mé běžky premiéru a kde jsem já měla ukázat co umím. Nezklamala jsem. Ukázala. Cestou přes vesnici k lesu jsem to ještě nějak zvládla. Zato zpáteční běh byla vyloženě lahůdka pro skrytou kameru. Manžel běžel a  já se ploužila tak rychle, jak jsem dokázala. Běžky mi podkluzovaly, v hlavě mi bušilo a chlap se vzdaloval. A potom nastala má zavěrečná, potupná etapa. Nebyl to sprint do cíle. Bylo to úplně něco jiného. Ani nevím jak, najednou jsem ležela uprostřed cesty. Nohy zamotané s běžkami takovým způsobem, že nešly rozmotat. Dodnes si pamatuju, jak  bezmocně si musí připadat želva na zádech. Jaksi jsem se nazvedávala, poklesávala a klouzala po vozovce. Můj manžel se v dáli zmenšoval a mně docházely síly v momentě, kdy přede mnou zastavilo auto a čekalo a čekalo. Do toho kolemběžící paní prohodila: " Slečno, pozor auto, vstaňte ". O co jsem  se asi celou dobu snažila? Ale vtom se otočil můj rychlý běžec a zíral. Když pochopil situaci, otočil se celý a  doběhl ke mně. Ale než se k místu mého ponížení dostal, stále jsem se válela na hladkém, lesklém a kluzkém povrchu silnice. Všichni z auta přede mnou mě klidně  sledovalli a vyčkávali. Buď nespěchali na lyžovačku, nebo se jim zdála tato forma zábavy zajímavější. Když můj zachránce konečně doběhl a  dal mi nohy do správných pozic, nastala u mě úleva. U něj možná výbuch v mozku. Ale opravdu jsem ukázala vše, co v běhu na lyžích zvládnu. Běžky byly v ten moment zavrženy z obou stran.
    Mé druhé lyže byly sjezdové. Byly žluté a byly krásné. Měla jsem snahu se na nich něco naučit. Naučila jsem se. Byla to dlouhá a bolestivá cesta, provázená strachem, bezmocí a manželovým vztekem. Když jsem šla lyžovat, vždy jsem se krásně nalíčila i oblékla, abych zaujala aspoň něčím. Z mých začátků mám snad i výpadky paměti. Ale jak jsem poprvé jela na kolečku ve zmrzlých stopách, které fungovaly jako výhybky. Taky, když mi zvratka rozškubala koženou, lyžařskou rukavici tím, že se mi omotal její provaz kolem prstu a opravdu jsem byla nahoru vlečena. Nebo, když mi lyže zabrzdily o zmrzlou hlínu a já z nich vyletěla na kolena. A nebo jak jsem se jednoho dne zdravě naštvala a řekla si:                    " Já ti ukážu "!,  to nezapomenu. Toho dne jsem totiž začala lyžovat. Začala jsem sama a přestala jsem se bát. Mým učitelem už nebyl člen naší rodiny, ale stala se jím má kamarádka E, která to se mnou procházela v klidu, bez záporných emocí. A že měla co dělat. Nejtěžší bylo asi zvládnout mé duševní pochody. E, děkuji, nemělas to lehké. Ale někdy to bylo i veselé. Například : Nikdy ani jedna z nás nezapomene na přecházení potoku v Říčkách, kdy se mi lyže dostala tam, kam neměla. Já upadla, mé tělo se ponořilo do potoční průrvy a ven trčela jen má p...l. Za mnou stálo v husí řadě asi 10 frekventantů instruktorského kurzu, který jsme obě absolvovaly a  všichni se docela bavili. Na všech lyžařských, instruktorských kurzech, kterými jsem prošla, jsem byla v kolonce : V kolektivu oblíbená. V této kolonce byla se mnou pochopitelně i E. Proč? To si napíšu někdy příště.
    Lyžování nepatří k mým vášním, ale líbí se mi. Když si pustím Světový pohár ve sjezdovém lyžování, nemá to chybu. Jo, kdybych byla mladší a šikovnější.