Tělo-cvik

    Vím, proč jsem nikdy nehrála a nikdy nebudu hrát hokej. Nevadí, že jsem holka, navíc staršího data, to není ten důvod. Já bych to neudýchala ani zamlada. A ta rychlost, kterou se hokejisté pohybují po ledě? Také pro mě nezvládnutelná. Možná by mi slušel dres a to asi nestačí. Když jsem včera sledovala kanadské a naše mládí na ledě, bylo to úžasné. A pozorovat toho nejstaršího, to bylo obdivuhodné.
    Na rozdíl od nich, mé sportovní výkony nebyly nikdy obdivuhodné, chvílemi byly standartní, dost často stagnující, chvílemi splývající se šedým průměrem. Byly sporty, které jsem vyloženě nesnášela, jiné jsem absolvovala a některé jsem si dokonce vybrala. Vyrostla jsem nedaleko v zimě zamrzlé vodní plochy a mé první sportovní výkony jsem podávala přesně tam, na bruslích. Další sport, který jsme doma pěstovali, byl stolní tenis. Největší vztah jsem měla k míčovým hrám a nesnášela jsem gymnastiku. Byla jsem tam něco jako topol v mírném vánku, když jsme ji provozovali na střední a na vysoké. Musel to být strašný pohled na mě, zoufalou cvičenku. Přesto jsem dobrovolně nacvičovala na spartakiády. Bylo to nepovinné a docela zábavné. Na střední jsme to s kámoškou M dotáhly i na cvičiště, kdežto na vysoké jsme řady cvičenek opustily samy dřív, než nácvik skončil. Vadilo nám řvaní vedoucí nácviku s poznámkami, že stejně některé vyháže. Tak jsme odešly samy. Udělaly jsme dobře. Stejně by vyhodila nás a tak jsme ten spolek opustily hrdě, se vztyčenou hlavou. Prostě jsme nebyly stavěné na takovou drezúru. Jenom škoda, že nás Strahov nikdy nespatřil.
    Našly jsme si jiné sportovní náhrady. Sjížděly jsme řeky, jezdily jsme na hory a u nich na vesnici jsme hrály tenis. Vzaly jsme si na kurt džbán chlazeného vína a hra byla naše. V té době a v té vesničce to bylo naprosto normální. A to jsme hrály i při umělém osvětlení. Asi nám vyhovovala neorganizovaná forma sportu a mohly jsme "vynikat" v tom, v čem jsme chtěly. Spojovat sport s kulturními zážitky bylo výborné, takové příjemné a také jsme se nemusely uniformovat.
    Na střední škole jsme musely mít všechny baby v tělocviku bílá trička a modré trenky. Jenom já jsem mohla mít barvy opačné a M cvičila celá v modrém. Když se dnes podívám na černobílé fotky, hned poznám, kde stojíme my dvě. Mezi 28 dívkami jsme byly vždy rozpoznatelné. Nebylo to kvůli sportovním výkonům, ale díky zvláštním výsadám, které jsme lehce využívaly. Ale z něčeho jsme se nevyzuly. Například  jsme obě nenáviděly vytrvalostní běh. Učitelka sedla na kolo a jela za námi, běžícími. Nebo jsme běhaly jako magoři několikrát kolem stadionu. Jednou, v době velké diety, jsme to nemohly ani ujít, jelikož ty dvě ranní mrkve nám moc energie nedodaly. Ale nějak jsme to na tom gymplu přežily.  
    Vysoká škola nám také připravila tělocvik. Byl v každém semestru. Plavání, míčovky, atletika, gymnastika, tanečky všechno bylo hodnoceno danými limity a způsobem provedení.
    Dalo se to. Míčovky byly naše, plavání bylo naše, limity v atletice se také daly zvládnout, ale gymnastika, to byla naše hrůza. Málem jsme kvůli ní neudělaly vysokou. Nikdy jsem nezvládla udělat kolenotoč a ten mohl být spojen s mým ukončením studia. Naštěstí mi ho zkoušející odpustila, když viděla mé modročerné podkolení, spojené s kulhavou chůzí. M měla horší cvičitelku a té se nelíbila její hvězda. Nebyla sama, kdo jezdil o prázdninách 100 km dělat přemety. Dopadlo to dobře, dostudovaly jsme spolu. Ještěže si pohotové holky udělaly do záznamíku na výkony značky, když si paní doktor odskočila.
    Také jsme spolu hrály fotbal. Bylo to na táboře, kde jsme dělaly vedoucí a vyloženě nám tento sport, hraný podle našich pravidel, seděl.
    Z toho vyplývá, že jsme měly tělo-cvik vždycky rády a že jsme zároveń nemohly perfektně zvládat  každý specifický pohyb. Že jsme zkusily cvičení a sporty, co se nám postavily do cesty. A také, že jsme si nejraději dělaly, co jsme chtěly.
    Dnes, díky tomu, máme na co vzpomínat, protože každá jmenovaná aktivita, každé popsané cvičení nám přineslo hodně horkých, později úsměvných chvilek. Dnes už spolu necvičíme. Dnes s námi cvičí život.