Dva dny

    Když už jsme byli v tom Sovětském svaze, zajeli jsme si na dva dny do Leningradu. Kdysi a dnes opět se jmenuje Petrohrad, ale my jsme tam byli v mezidobí stejných názvů. Vyjeli jsme večer z Moskvy a ráno jsme vystoupili na vlakovém nádraží ve městě, kde na začátku dvacátého století proběhla nejznámější podzimní revoluce. A šli jsme prohlížet. Za jeden den jsme toho stihli víc, než jsme očekávali. Petropavlovskou pevnost, Auroru, Něvský prospekt a čtyři hodiny jsme dostali na prohlídku Ermitáže. Za čtyři hodiny můžete shlédnout jen zlomeček toho, co tam mají. A tak nám nezbývalo než si vzít katalog a vybírat pouze to, co opravdu chceme vidět a hlavně si určit trasy, abysme nezbloudili. Mým přáním bylo stanout před Kající se Máří Magdalenou od Tiziana. Dvě spolužačky se ke mně připojily a začaly jsme hledat. Za honbou obrazu jsme míjely různé výstavní prostory s různými obrazy a sochami z různých etap lidského života a z různých století. Občas nás něco zaujalo, občas jsme nevnímaly, ale stále běžel čas a občas to bylo únavné. Tedy jsme se rozhodly, že než nás to unaví zcela, vyhledáme nějaké vhodné odpočívadlo v podobě restaurace. Na jednu šikovnou kavárničku jsme narazily, jenže před ní stálo asi padesát lidí v dlouhé, pokorně čekající řadě. Obešly jsme dav a nahlédly dovnitř. Všechny stolky byly obsazeny hodujícími návštěvníky, převážně hovořícími rusky. Jenom prostorný bar byl zcela volný a za ním stál jeden nevyužitý, mladý číšník. Normálně byl šťastný, když jsme ho přišly zaměstnat. Byl pozorný. Sektíček naléval chlazený, čerstvě otevřený i talířeček přisunul, když jsme na pult položily cigaretky. Talířek proto, protože jsme byly v nekuřáckém zařízení a popelníky tam tedy neměli. V klidu jsme popíjely, pokuřovaly a povídaly si s obsluhou, která nám nabízela na jídlo vše, co měli. Vše, co měli za barem na jídlo, byly tři druhy obložených chlebíčků. Všechny měly společný máslový podklad, ale tím podoba vzhledu i chuti končila. Ty s vejcem měly na sobě kolečko vajíčka. Ty se salámem měly kolečko salámu. Ale ty s kaviárem, ty se povedly. Uprostřed namazaného plátku veky byla malá kupička kaviáru. Pěkné a zajisté i chutné. No, pitíčko bylo lahodnější na oko i na jazýček. Po velmi osvěžující chvíli odpočinku jsme znovu šly za kulturními prožitky a našly jsme, co jsme hledaly. Našly jsme ji. Byla tam plačící Marie Magdalena, slzy se jí koulely po tvářích a byla krásná. Nic víc už jsem toho dne vidět nemusela a ji si budu pamatovat vždycky. Zamyšlené jsme se vracely chodbami a sály Zimního paláce, až jsme došly k našemu útočišti. Před restaurací stála už nová fronta a od baru na nás mávali naši vedoucí výpravy s tím, že je tam místo. Tak, když už tomu osud chtěl, posadily jsme se na naše vychladlé židličky, barman beze slova přisunul čistý talířek a rozdal nám plné skleničky. Byl jako blesk. A druhý blesk snad zasáhl naše asistenty. Nevěřícně zírali na nám prokázaný servis, než pochopili, že tady už nás také mají rádi.
    A jak jsme tak povídali a popíjeli, vysledovali jsme systém výměny hostů u stolečků. Najednou všechny stolky obešel číšník. Spočítal, co zbylo na stole. Spočítal, kolik toho hosté snědli a vypili, vystavil jim účet a ti po skupinkách opustili restauraci. Budoucí návštěvníci stále vyčkávali venku za dveřmi, ale jejich první řady sledovaly číšníky, jak doplňují na stolech buchtičky a konvičky s čajem a kávičkou. Jakmile byl prostřený poslední stůl, návštěvníci dostali pokyn a usazovali se, dokud nebyla všechna místa zaplněna. Potom se pustili do jídla, které v klidu zapíjeli čajem nebo kávou, popřípadě vodou. Když se čas naplnil, nechali si spočítat to, co zmizelo, zaplatili a vytratili se. Další řada, která se pomalu po celou dobu konzumace těch šťastnějších vytvářela, se vrhla na svou příležitost, zatímco se před otevřenými dveřmi kavárny formovaly nové dvojstupy.
    Po čtyřech návštěvních hodinách světové galerie nám nějak vyhládlo a okamžitě jsme si na ulici koupili plněné pirožky, které neměly chybu. Byly plněné masem, tvarohem nebo marmeládou. Byly mastné, horké a vynikající. Hlavně vypadaly líp než obložené chlebíčky.
    Toho dne jsme se už jenom stihli ubytovat a vrátit se zpět do centra. Nechtěli jsme si nechat utéct momenty, které se nevrací. V Leningradě začínaly bílé noci a v jednu hodinu se zvedaly mosty přes řeku. Byl to úžasný zážitek. Přestože jsme toho moc nenaspali, druhý den, zcela čilí, jsme navštívili Petrodvorce. A pochopitelně. Tam jsme si to užili všichni po svém. A začalo to už na lodi.