Maturitní den

    Dnes je úterý. Maturovala jsem v úterý. Pamatuji si to zcela přesně, protože mě často ovládá pocit, že už docházím do věku, kdy se vybavují příběhy "zastaralé" lépe, než události včerejší. Dnes je 31. května. Tehdy to bylo také 31. května. Od rána svítilo sluníčko do špinavých oken našeho pokoje v pronajatém bytě staré vily, kterou jsme prakticky půl roku obývaly samy dvě. Vstávala jsem první, neboť mě čekala maturita už ráno, kdežto I šla až odpoledne. Když jsem odcházela ve svým hnědých diolenových šatech a v béžových jehlových botičkách, I ještě spala. Kolem mé postele, kolem její postele, na stole, pod stolem, vlastně po celé zemi ležely maturitní otázky. Asi mělo jejich ležení nějaký řád, protože při výpadku paměti jsme vždy věděly kam sáhnout. Co si však nepamatuji, kdy jsme se ten den my dvě potkaly, ale vidím ji v tmavomodrých žoržetových šatech s plisovanou sukní a krátkými rukávy s plisovanými lemy, jak stojí uprostřed našeho maturitního prostírání.
    Potom už jen vzpomínám na naši hostinu z obložených chlebíčků, podávanou na papírech s vypracovanými otázkami. Nepotřebovaly jsme ani ubrousky, protože, když jsme si chtěly utřít "hubu", vzaly jsem nejbližší průklepák a jako dámy jsme koutky otřely, papír zmačkaly a odhodily. Ty chlebíčky nám přivezli rodiče I, která je celý svatý týden přesvědčovala, že určitě nezmaturuje. Jistěže zmaturovala. Dokonce vystudovala vysokou. To jen naše sebevědomí nebylo tak vysoké jako škola, kterou jsme ukončily o čtyři roky později. Nikdo z našich blízkých a známých nám nevěřil, že když jsme spolu bydlely a podaly si přihlášky na stejný obor, že jsme se na tom nedomluvily. Nedomluvily. V podstatě jsme se navzájem i překvapily.  A proč jsme se tak obě rozhodly? Dnes už to vím jenom já.
    A myslím, že po těch letech už také mohu prozradit, jak jsme naši zkoušku dospělosti oslavily. Věděly jsme, že "to" už máme za sebou, ale nevěděly jsme, co s volným časem. Šly do kina. Bylo nám jedno co dávali. Dávali barevný historický sovětský film. A touto zábavou  jsme tedy zaplnily prázdnotu, která na nás po těžkém dnu padla. Pamatuji si hodně, ale jak se ten film jmenoval, nebo o čem byl, z paměti nevylovím.
    V době příští jsme to trošku nechápaly, ale také jsme to už nikdy neřešily a bohužel, už ani nikdy řešit nebudem.