Mé já

    Potřebuji mít jasno. Kdo mě zná, toto o mně určitě ví. Také potřebuji mít věci na svém místě. Ten, kdo se mnou žije, nebo nás navštěvuje, toto se mnou zažívá. Proto se omlouvám všem návštěvám, když jim hned po příchodu určím místo na boty a na kabelku. Také se dodatečně omlouvám všem, kterým jsem neuvařila kafe nebo čaj do jimi vybraného hrnku, protože zrovna ten hrnek byl něčí. Prostě za to nemožu. Za to može moje já. Moje já je totiž rychlejší než já. Rychleji přemýšlí a rychleji jedná. Snažím se ho někdy potlačit, ale pak se spojuje s papiňákem, někdy i se sopkou a přetlak, to víme všichni, dokáže udělat velké škody. Takže ještě jednou s pokorou vysvětlím. Když kdokoliv zvládne tolerovat mé já a naučí se ho nevnímat, v podstatě mu už může být vedle mě docela dobře. 
    Myslím si, že můj chlapec toto zvládá na jedničku a dokonce i chápe, že když věším prádlo, věším ho systematicky. Nikdy bych nepověsila utěrku mezi ručníky, nebo tričko mezi ponožky. Je pravda, že je mojí výhodou, že mě mé já nenutí věšet prádlo podle barev, ale pozor na kolíky. Než abych zacvakla na jeden kus textilu dvě barvy, raději používám dřevěné. 
    Podobně to mám i s novými věcmi. Jak jim jednou určím místo, mají ho. Výjímkou jsou dny, kdy například všechno sklo naskládám do myčky, myčka umyje a já potom každému kousku přidělím místo nové. I polštářky na gauči mají svůj systém, stejně jako talíře a hrnky v kredenci. K hrnkům se ještě vrátím, jen co připomenu ještě jednu pro mě důležitou věc. Nevadí mi můj binec. Ten si uklidím. A nevadí mi ani binec mého chlapce v dílně, jelikož to není moje území. Taktéž mi nic nevadí, když přijdu někam na návštěvu. Při řeči klidně a automaticky srovnám věci na jejich stole. Mně nevadí vlastně vůbec nic. Jenom to moje já trošku zlobí, a to převážně doma.
    Nedávno pozlobilo mého chlapce. Když opomenu, že je to chlap, který nevidí, co je v ledničce a nerozezná jednotlivé odstíny barev, občas už by něco mohl zvládnout například v kuchyni. Nemyslím tím vaření, to by mě ani nenapadlo. Nemyslím tím nic jiného, než pamatování si různých sekcí, určených k ukládání nádobí. Ale zase, co bych po něm všechno chtěla, když už ví, kde jsou hrnce, příbory, talíře a hrnky. Jenže on nezná vnitřní systém. Tam by se mohl učit. A tak se stalo, že jsem otevřela skříňku na hrnky a nechápala, jak ten větší může být mezi těmi menšími. První pohled byl strašný pro mě a možná ještě horší byla má "logická"otázka pro mého chlapce, proč to tak je. V ten moment mi bylo jasné, že mé já mělo mlčet, ale zase bylo rychlejší a neovlivnitelné. Abych chybu napravila, dala jsem každý hrnek na své místo a můj chlapec jen zíral. Je mi jasné, že pro oba dva je nejlepší, když tyto věci dělám sama, protože potom je mé já spokojené a můj chlapec není zmatený.
Je mi to líto, ale to je opravdu mé já.

K napsání článečku mě inspirovala jedna paní, která to má hodně podobné. Také ráda obírá nitky z cizích kabátů.