Minestrone

    Už jsem se rozepisovala o vaření a o průniku novinek do naší kuchyně, ale dnes se chci trošičku pověnovat polévečkám. Některé polévečky mám ráda, některé nemusím, ale zásadně nejím žádné, protože se bojím jejich kalorické podpory mého těla. S úsměvem vzpomínám na rodinné obědy, kdy prvním chodem musela být polévka. Na tyto soboty a neděle nikdy nezapomenu. Taťka řval, že polévka je základ a my ji musíme jíst. My, holky, jsme nad plnýma taléřkama odmítaly, bečaly a utíraly si sopel. Mamka do teho naříkala, že to néni nikde, jenom u nás. Většinou to končilo tak, že jsme něco snědly, něco nám bylo odebráno. Nevím, proč nám polévky vadily, ale já jsem je prostě nemusela. Na chuť jsem jim došla až daleko později. A jaké polévky se u nás vařily? Co si tak pamatuju: hovězí, slepičí vývar, čočková, fazolová, bramborová, zeleninová a někdy taky ze sáčku. To, když byla mamka v nemocnici a v kuchyni vládl taťka. Společné chvíle u stolu byly stejné, jen s tou výjimkou, že to mamka neviděla a neslyšela. Dnes polévky o víkendech vařím i já, ale jen ochutnávám. Většinou je to vývar, brokolicová, hrachová a hrášková, frankfurtská, čočková a fazolová. Také dělám ráda bramborovou a zeleninovou. Zeleninovou takovou jednoduchou, rychlou.
    Jakou zeleninovou polévku jsem nikdy nevařila? Je to polévka Minestrone. Nevařila ji ani moje mami, přestože byla profesí kuchařkou. A proč ji nevařila ona? Protože ji v té době neznala. Tehdy se vařil boršč. A proč ji nevařím já? Protože u nás nejdou moc husté polévečky červené barvy. A jak tedy vím, jak vypadá? No, protože mám oči, které vidí. Mám uši, které slyší a občas o mě nějaká ta novinka zavadí. Stává se to v televizi, kde je najednou více kuchařů jak hlasatelek a stává se to na netu, když prohlížím stránky s recepty. To znamená, že kdybych ji chtěla vařit, jsem připravena. Vím co do ní a jak vypadá.
    Dobré by bylo, kdyby to věděli i ti, kteří tuto polévečku vaří a kdyby se tak připravoval každý kuchař profesionál, nedocházelo by k droboučkým nedorozuměním. Například k tomuto. Moje kamarádka, vzdělaná žena, si včera v restauraci objednala polévku Minestrone. Byl jí přinesen vývar s nudlemi a nějakou tou mrkvičkou. Při reklamaci jí bylo vysvětleno, že tak má polévka vypadat, jelikož je pod jejím názvem popisek - vývar s nudlemi. Moudrá to žena nechtěla vyvolávat spory, uznala svoji chybu, že si u nich nepřečetla, co odhadují pod názvem Minestrone a jala se ochutnávat typickou českou polévku s typickým italským názvem. Nakonec říkala, že nebyla špatná. Mě by jen zajímalo, kolik lidí už si tady dalo Minestrone. Možná na ni někdo chodí úmyslně, protože mu chutná a neví, jak by měla vypadat a že to vlastně ona není. Kdybych to měla srovnat s něčím jiným tak tedy: Objednám si kuře, přinesou mi kachnu.  V pořádku je to však jen tehdy, když je pod názvem pokrmu Kuře, napsáno slovo kachna. Asi tak nějak.
    Nebudu to dál řešit. V podstatě to bylo zábavné a my jsme zvyklé pracovat s různými názory. Jenom by mě zajímalo, jestli majitel a personál vyhlášené restaurace vědí, co je Michelinská hvězda a kde má tato hvězda své místo. Jestli svítí na obloze vlevo nebo vpravo? Příště se jich zeptáme.

Obrázky jsem si zapůjčila. Která je ta pravá? Toť otázka.