Můj milý deníčku, po roce...

    Můj milý deníčku, po roce jsem se rozhodla zase jednou sepsat, jak se cítí učitelka na konci školního roku. Učitelka na konci školního roku se cítí každá jinak. Záleží to na věku, na tom, co ji čeká doma, na její míře workoholismu a na tom, jak se vypořádá s tím, že teď "nemusí nic dělat". Nemohu mluvit za všechny, ale myslím si, že většina a nezáleží na věku, nebo na tom, co ji čeká doma, prázdniny vítá, neboť se cítí unavená, přemluvená, přemyšlená, vynápadovaná a celkově vydaná se ze všech možností.
    Já se cítím, vzhledem k věku, tak, jak je to popsáno o dva řádky výš, jelikož to byl opravdu náročný školní rok, propletený změnami, zmatkami, složitými vztahy, obavami a starostmi. Moment, milý deníčku, to jsem ještě nevzpomněla žáky, to jsem zatím psala jen o školním zákulisí. S žáky to bylo v podstatě jednodušší. Ty, když se dalo, jsem učila. Když se nedalo, neučila. Když měli náladu, učilo se dobře. Když ji neměli, nějak nám to nešlo. Když zabrali ranní prášky, v případě, že si je žák skutečně vzal, učilo se dobře. Pakliže žák prášeček nespolkl, učit se nedalo, protože díky němu jsme se věnovali jiným věcem, třeba novým, jím vymyšleným názvům paní učitelky. Ale tak nějak jsme to zvládali s žáky i bez žáků a přitom do sebe nasávali školské změny a přemýšleli, do čeho to vlastně prvního září půjdeme. Nevím, jak základky poberou naše děti, když si jejich učitelé neporadí s těmi svými, a když ke všemu přistupují jen podle papíru. V letošním školním roce jsem si znovu uvědomila, že učit děti, obzvláště naše děti, znamená znát je v jejich přirozenosti, vědět o nich i z jejich papírů, stavět na tom co dokáží, neustále je motivovat, povzbuzovat je, táhnout je k dokončení a nakonec je chválit a případně na nová naše jména nereagovat. Třeba se potom bezmocně vybrečet kolegyni na rameni, ale nevzdát to. Učit u nás totiž znamená učit srdcem, spoluúčastí a pochopením. A těm, kteří to takto v naší škole dělají, děkuji, protože tím pomáhají všem zúčastněným i sobě.
    Takže, jak se mohu po tomto, co jsem napsala, cítit? V podstatě dobře, protože jsem úskalí překonala, někdy si i poplakala, taky mi cosi nevyšlo, občas jsem byla i jinak nazvána, ale dnes, když jsem objala pár dětí, které se přišly rozloučit, vím, že to bylo správné, přestože hodně těžké.
    Můj milý deníčku, tak zas za rok.