Můj nejslavnější pád

    Ráda bych popsala všechny své pády, jenže na některé jsem už zapomněla. Některé jsou zcela všední a nestojí za zmínku. Ale existuje jeden, který v mé paměti zůstane navždy a ráda o něm budu psát. Byl takový trošičku specifický a v prostředí, ve kterém bych ho nepředpokládala.
    Příběh začíná zcela jednoduše. Jedné krásné letní noci jsme přecházeli silnici. Už jsme byli skoro na druhé straně, když se přiřítil taxík a pak si jen pamatuji, jak jsme leželi na silnici. Potlučeni se zlomenýma nohama, já konkrétně s přejetou. Přijela rychlá. Následovaly vyšetření, operace, sádry a ležení v nemocnici. Naučili jsme se chodit s berlemi, umývat se, sprchovat se. Jen mi trochu nedávalo spát přemýšlení nad tím, jak budeme oba dva žít s nechodícími sádrami doma. V těchto myšlenkách jsem si neuvědomovala, že vždy může být ještě hůře. Večer, dva dny před propuštěním z nemocnice, si stará paní, po operaci kyčle, stěžovala, že ji bolí noha. Bylo mi jí líto a okamžitě jsem promyslela, jak jí  pomoci. Vstala jsem, přešla jsem ke křeslu, na kterém byl velký, pevný polštář a tím jsem sousedce chtěla podložit nohu. Úmysl a plán byly výborné, ale provedení mizerné. Jak jsem se sehla, ujely mi berle a já se v ten moment válela na zemi s příšernou bolestí pravé ruky. Nevěřila jsem vlastním uším, když mi lékař druhý den oznamoval, že ruka je zlomená. Asi jsem měla hodně zničený výraz a proto dodal, že je to pěkná zlomenina. I když byla kost zlomená velice pěkně, dostala i ruka sádru. Mé pravé končetiny tedy vězely v těžkých sádrách. V nemocnici si nás nechali o pár dnů déle a já jsem v ten moment pochopila, že být doma jen se zlomenýma nohama by muselo být výborné. Doma jsme si nepodali sami ani vodu. Zvládli jsme vypít a sníst jen to, co nám bylo podáno. Naštěstí se našlo hodně hodných lidí, kterým se říká rodina a přátelé a dodnes jsme jim všem vděční za pomoc, za nákupy, přípravu jídla, úklid, vaření kávy, mytí nádobí a dokonce i za umytí oken.
    To, že člověk přichází do nemocnice v lepším stavu a odchází v horším, není jen ve filmových komediích, ale i v našem životě. 

    Co je však rozdílné? Situacím v komediích se smějeme okamžitě. Situacím našeho života se smějeme až po čase, když je vyprávíme rodině a přátelům.