Na co všechno musí myslet ženská aneb Tvé já

    Když jsem tě dnes viděla snídat a slyšela chválu na pomazánku, zalil mě pocit spokojenosti. Tak to má přece fungovat, ale když po snídani vidíš, že píšu, proč najednou musíš řešit ty zbytečnosti? Vždyť už ani nevím jaké. Musíš, protože jsi chlap a mně to vadí, jelikož jsem ženská a navíc potřebuji svůj prostor. V podstatě se ale nic neděje. Jako například včera. Ty zajisté nemůžeš za to, že jsi přišel až večer a docela pozdě. Přišel jsi upracovaný a s potřebou mluvit. Od toho tady přece vzájemně jsme, abychom na sebe mluvili a navzájem si naslouchali. Ale proč to musí dojít, když si konečně sednu k televizi, k filmu, na který se těším a jsem zvědavá, jaké je jeho nové zpracování?
    Jsem ti vděčná za to, že jsi mi ho nahrál, abych o něho nepřišla, protože mně jeho sledování nevyšlo. Děláš pro mě věci, kterých si moc vážím díky tomu, že je na nich vidět, že na mě myslíš. Kupuješ mi dárky šité pro mě zcela přesně na míru. To opravdu každý chlap neumí. Ale proč po tobě zůstávají drobky na stole, nepochopím. Stejně tak, jak mi jde mimo chápání tvůj systém braní si košil. Vím, že ta, co je nahoře, je pro ten den a pro tebe nejvhodnější, ale já musím myslet na to, abych je čas od času přeskládala, aby došlo na všechny. Skvělé na tom je to, že u tebe neexistují oblíbené či neoblíbené. Bohužel u tebe existuje jiné hodnocení košil. Ta, co je nahoře, nebo ta, co je dole. Podobné je to i s ostatním textilem, ale je fakt, že slipy a ponožky nekontroluji.
    Co však musím hlídat je čas. Ty ho máš na rozdíl ode mne daleko vic. Jak je to možné? Možné to je, když považuješ hodinky za věc zcela zbytečnou a navíc se "vždycky všechno stihne." 
    Taky to nemáš se mnou jednoduché. Jak už jsem napsala, potřebuji svůj prostor, popoháním tě, upozorňuji na úklid tvých věcí, přeskládávám věci v ledničce, ve které se pak těžko orientuješ a také iďa kolem koupelny zapínám ventilátor, abych se savem na plíseň běhala co nejméně.
    A teprve teď si uvědomuji, jak to máš se mnou těžké. Vlastně já svazuji tvoji svobodu a nutím tě dělat věci, na které tě život nepřipravil. To skládání vlhké utěrky u dřezu, aby to vypadalo pěkně, je zbytečné. Ale to bych ti nikdy neřekla, protože ty to děláš kvůli mně. Tak ji vezmu, rozložím a dám sušit.
    A víš, co by bylo doopravdy úplně strašné? Kdybychom byli stejní. To bychom se pravděpodobně zbláznili, protože bychom jen kontrolovali a přeskládávali. A nebo na druhé straně bychom zase nic nehledali, nikam nespěchali, jednou za čas všechno smetli a občas někam přišli včas.
    Ještěže je to tak, jak to je.