Na pláži

    Je přínosné ležet či sedět na pláži a pozorovat odpočívající, hemžící se, plavající, slunící se a dovádějící lidi kolem. Ráda to tak dělám, když povinně nastavuji hřbet, aby i on se opálil, a protože nemám ráda zabořenou hlavu v lehátku, dívám se kolem sebe, nasávám atmosféru, usmívám se, někdy se asi dívám i nahlas. To je, když jsou na mé tváři zobrazeny lehce čitelné mé pocity. A někdy i zírám.
    Lidé se chovají na pláži úplně stejně jako v běžném životě. Projevují se tam více méně obnaženě jejich povahové rysy, návyky, sympatie a sklony. Lidé na pláži se nemění, jen pokračují ve svém bytí někde jinde, a tak je možné hodně věcí vypozorovat. Ta babička s kérkou na noze, s dědou a vnoučaty vedle nás, vždy vypadala tak mile, usměvavě a pohodově, že by se od ní člověk mohl učit. Veškerá naše komunikace spočívala ve dvoujazyčných pozdravech a pousmáních. Nijak jsme se s ní i její rodinou nerušili a zřejmě jsme si i vyhovovali. S některými lidmi bych si však možná nerozuměla, aspoň ne u vody. A vím přesně s kterými. Byli to dva čeští rodičové. Táta s plnovousem, potetovaným tělem a tlustým řetězem na krku se válel s plechovkou piva a s cigaretou v moři, kde komunikoval s jejich chlapcem a dívenkou. Máma, výstřední kousek, seděla s plechovkou piva na břehu, voda jí omývala nohy, dým z cigaretky se pěkně táhl kolem okolních rekreantů, a ona hulákala, jak je možné, že na pláži není odpadkový koš. Rozuměla jsem jí zcela přesně a celá scéna na mě a zbytek našeho týmu tak nějak nepůsobila moc dobře. To, že měli nějaké ty vytetované obrázky, to bylo to nejmenší. I my máme s kámoškou permanentní makeup. Sice jenom takový nenápadný, ale nic proti. A navíc, jak jsme viděli těla v plavkách, zjistili jsme, že tetovací jehla zasáhla mladé, staré, nahoře, dole, vepředu, vzadu. Prostě z tetůvky se stala pro některé věc zcela normální, jejich těla zkrášlující, doplněk. I když to není můj šálek kávy, kdo chce, ať to má, jelikož toto není o povaze. O povaze člověka vypovídají jiné věci. Například, když jsme si chtěli přenést věci na bližší místo u vody, domluvili jsme se s lidmi, kteří odcházeli. Aby nám to nikdo neobsadil, dali jsme si tam boty, otočili se, že popotáhneme naše ležení, a v tom okamžiku tam přistálo lehátko zcela cizí, původně ležící kousíček dál. Na této situaci by nebylo nic divného, kdyby majitelka cizího lehátka neviděla, co chystáme. Měla tvrdší lokty než my a zřejmě i jiné povahové rysy.
    Abych neukončila můj postřeh tak pesimisticky, musím napsat, že většina návštěvníků pláže byla usměvavá a pohodová a bylo mezi nimi moc fajn.