Do třetice všeho dobrého

    Dodržování pitného režimu je velmi nutné. Pijí staří, mladí, děti i my. Zatímco u dětí hlídáme co pijí a kolik toho pijí, u dospělých to nikdo nekontroluje. Častokrát ani sám pijící. Já se napiju, když mám žízeň anebo, když mám chuť. V mládí jsem pila častěji na chuť, nyní piju na žízeń. V dobách, kdy převládala chuť jsem zažila hodně zajímavých situací, které vaše fantazie, se sklenicí vody v ruce, neobjeví. Nejhorší to bylo poprvé. Bylo mi šestnáct, byla jsem na hodech v nejmenované moravské vesnici. V té době se nehledělo na věk, ale na spokojenost hostů. Od této tradiční zábavy si pamatuji, že když piju rychle, je mi dlouho dobře. Náraz přijde později, ale má sílu tsunami. Také vím, že se nemá alkohol míchat. To mi v šestnácti, při první, druhé, třetí a jiné skleničce, také nikdo neřekl. Proto mi připadalo samozřejmé, když všichni do sebe valili na střídačku červené víno a gin, že já teda taky. Přeci nebudu trhat partu a vypadalo to, že tato míchačka nikomu nic nedělá. Parta zůstala celá, dodnes nevím v jakém stavu. Já jsem se však málem roztrhala, když alkohol v mém těle dorazil do správných míst a ochromil vše, co se dalo a něco zase povolil. Za prvé: nemohla jsem jít. Za druhé: kymácivé pohyby mého těla cloumaly těmi, kteří mě podpírali. Za třetí: nedostávalo se mi slov. Za čtvrté: vyluzovala jsem něco jako blem, blem, blem. Za páté: cítila jsem se, jak kdybych slezla po třech dnech z kolotoče. Za šesté: všechno si dodnes dobře pamatuju, protože jsem viděla vše kolem sebe třikrát. Za sedmé: tomu chlapci, kterému jsem se líbila, jsem se líbit přestala. Za osmé: seděla jsem na lavičce a tělem opisovala kruh. Dnes to neumím. Za deváté: myslela jsem, že umřu. Za desáté: nevím, jak jsem se dostala do postele.
    Tak to bylo poprvé, bylo to strašné, ale ovíněným prožitkům konec nenastal. Přestože jsem se mohla z tohoto rychlého připíjení poučit, ještě jednou mě rychlost a nevědomost zaskočila. Nikdy jsem nepila burčák, byl na mě sladký a neměla jsem ho ráda. Jednou jsme se však dostali do sklepa v době, kdy byl na svém lahodném vrcholu a já jsem byla přemluvena, že ta sladká šťávička mi nemůže ublížit. Věřila jsem svým přátelům i jejich otci, který nám naléval jeho výrobeček poctivě a rychle. Tak jsme poctivě a rychle pili. Bylo to krásné, prý zdravé, pročisťující a naposledy. Toho večera jsem nespala ve své posteli, ani ve své noční košili. Nevysprchovala jsem se. Zuby nevyčistila. Ruce neumyla. Zajímavé je, že si to nějak nepamatuju, ale ranní pohled do zrcadla mi to prozradil. V cizí koupelně v cizím zrcadle vyblitý výraz, rozmazaný makeup, pomačkané, rozgajdané oblečení, každý pramen vlasů do jiné světové strany a šílená pachuť za mými suchými rty. To bylo navenek. Zevnitř jsem to neviděla, ale o to to bylo horší. Šílené tlaky, návaly, sucho v ústech, hlavička rozezvoněná tisíci zvonečky. A zase pocit viny přešel a následky v mých vzpomínkách vybledly.
    Ale od těch dob se snažím vždy přijít domů do své postele. A tak jsem se jednou v dobré náladě odebrala z večírku domů, cesta byla výborná a já jsem byla sama se sebou spokojená. Přišla jsem do našeho bytu, zavřela dveře, odlíčila se a chrup dostal svoji dávku elmexu. Spala jsem ve své posteli, vedle mě oddechoval manžel spánkem spravedlivých. Ale něco mi pořád vadilo, něco mě tlačilo a já se převalovala a snažila se uniknout tomu, co mně překáželo. Sobotní ráno tedy bylo pro mě šedé, umlácené a když jsem pořádně otevřela oči, našla jsem původce mého utrpení. Je sice pravda, že jsem se odlíčila, vyčistila zuby, svlékla svůj páteční oděv, ale bohužel jen od pasu dolů. Nějakým zázrakem na mně zůstala košile, na ní sako a na saku přes jedno rameno kabelka. 
    Dnes, poučena a posílena životními příběhy, vím, že je mi v posteli lépe bez kabelky i bez alkoholu.