Napsal to osud

26.05.2015 17:07

    Už jsem se několikrát zmiňovala o své kamarádce, se kterou prožíváme své životní cesty navzájem. Ale nedá mi to, abych o našem přátelství nepsala dál. To, že jsme byly vedle sebe v dobách našich osudových chvilek, je samozřejmé. Některé okamžiky se už dostaly do mých postřehů ze života, jiné stále čekají a jsou ještě takové, které se zveřejnění ani nedočkají. 
    A teď tedy něco o nás. Obě dvě věříme na osud. Věříme, že to máme někde napsané a kráčíme tam, kde nás náš osud chce mít. Možná proto nás dvě spojil a možná proto, abychom se něco od sebe naučily. Nevím, co si ode mě vzala ona. Nevím, co jsem si od ní vzala já. Ale jedno vím jistě. Jeden náš společný známý tvrdil, že jsme k..... stejné. Možná na tom něco bylo, je a bude.
    Ale nejdříve začnu o tom, jaké jsme vlastně byly a zřejmě jsme. Byly jsme a jsme hodné, překvapující, neúnavné a společenské. Vždycky jsme byly plašoni a všude nás  bylo plno. Pamatuji si na výlet do Prahy s naší třídou ve 3. ročníku gymnázia. Dobře jsme si ho užily, aspoň my dvě. Díky našemu orientačnímu smyslu jsme tam byly okamžitě jako doma. A když měla třída jít, podle plánu, na Petřín, I zavelala, že tam teda my nejdem, čímž strhla lavinu a náš skvělý, mladý třídní prohlásil, že nemůže jít proti vedoucím typům. Ale měl nás rád. A my jsme zase měly rády kontrolu nad vším děním. A dnes, když už ji nemáme, se velmi rády setkáváme se všemi ze střední školy, našeho třídního nevyjímaje.
    I hodně let po absolvování střední pořádáme různá setkání bývalých spolužáků na různých místech, která máme rády. Asi před pěti lety jsme naplánovaly dopolední sraz naší třídy, spojený s výletem po okolí, jehož součástí byla i svačina v trávě, procházka zámeckým parkem, odpolední a večerní posezení v úžasné vinárně. Náš třídní byl okouzlen tím, že poprvé kráčí v parku se skleničkou šampusu v ruce a lehce popíjí. Je báječné, když stále zažíváme nové věci a dostáváme se do nových situací. Také nás všechny na gymplu svedl osud dobře dohromady. Také nám dal skoro všem brýle, asi jako známku jednotnosti. Výborné bylo, že jsem se vítali neobrýleni, ale poznávali jsme se. Navíc jsme se viděli rok předtím v jednom lázeňském městečku. Ale když byly rozdány jídelní lístky, všichni jsme jako na povel sáhli do kabelek a sak, abychom věděli, co budeme jíst. V ten moment jsme zaznamenali i nějaké ty vrásky u vedlesedících. Toho večera jsme s další kamarádkou měly překvapení pro I. Nikdo netušil, že má akorát narozeniny a díky své skromnosti málem odmítla dort, který jsem jí upekla. Také mi upekla dort. Bylo to rok předtím a bylo to také velké překvapení. No, co k tomu ještě dodat. Chutnaly nám navzájem.
    Byly jsme a jsme myslící na druhé, vstřícné, přátelské a pohostinné. Přesto si dnes už dorty neupečeme. I nejí sladké a já bych také neměla. 
A takových krásných, různých příměrů bych našla opravdu hodně. Možná i nějaký ten záporný. Asi jsme trošičku tvrdohlavé, ale opravdu jen trošičku. To nám bylo také dáno osudem do vínku. Ani jsme se to navzájem učit nemusely. Ale teď se dostávám k tomu, že přece jsem se od ní něco naučila, o čemž vím a také už vím, proč nás osud spojil. 
    Měly jsme se a máme se rády. Naposledy jsme se  viděly včera a já jsem pochopila, co je to pokora, smíření se s osudem a radost z pomoci. Toto mi ještě chybělo a určitě se mi to někdy bude hodit. 

I, díky, jsi dobrá učitelka.