Naše malé

    Hodně lidem se v rodině přihodí, že se jim postupně narodí tři holky. Méně rodin je takových, kde se narodí nejdříve jedno děvče a o pár let později další dvě. A narodí se naráz. No úplně naráz to zase nejde, musí jít pěkně jedna po druhé. Aspoň tak to bylo v naší rodině, říkala mamka. A tak mi v mých pěti letech, v den mého svátku, přibyly skoro zaráz dvě sestřičky. V podstatě já jsem je uviděla obě najednou a vůbec jsem neřešila, že jedna je o deset minut starší a ta druhá o deset minut mladší. Poprvé si je pamatuji, jak ležely vedle sebe a já jsem byla šťastná, že máme dvě děvčičky, čímž jsem se hned chlubila u sousedů. A ony byly tak malé. Ony jsou vlastně stále naše malé a budou naše malé, ikdyž si už musí dávat na hubu krém proti vráskám a zanedlouho si budou vyřizovat senior pas.
Z pocitů štěstí jsem vystřízlivěla v době, kdy jsem je občas musela pohlídat. Nebylo to často, ale když ony byly furt proti mně malé a neustále mě otravovaly blbými dotazy. Doma i venku. I cestou do školy. A co se dělo předtím, než jsme na tu strastiplnou cestu vyšly? Horor. Dnes už vím, jak to pojmenovat, tehdy jsem byla bezradná starší ustaraná sestra s obavami, abychom tu školu stihly. Myslím, že ode mě chytly i nějaký ten lepanec, protože. Protože nikdy nezapomenu na ta rána, kdy pro ně na gauči byly připraveny dvě stejné hromádky oblečení, aby se nehádaly a ony se hádaly, protože jedna chtěla pravidlo porušit a vzít si něco jiného, než nachystala mamka. Ale vyřešit tuto situaci nebylo vůbec snadné. Uměly se proti mně pěkně semknout. A dnes si uvědomuji, že to vlastně bylo zajímavé, neboť když se naše malé dohadovaly a já se názorově přiklonila na tu či onu stranu, projevila se moje velikááá chyba a nastal velikýýý obrat v jejich počínání. V ten moment se semkly a udeřily na společného nepřítele, což jsem byla v ten moment já. Já, která si dovolila proti jedné něco říct. Ta, které jsem se zastala, se přeměnila v obranáře té, se kterou jsem nesouhlasila. Bylo to velice rychlé a u našich malých je to i trvalé. Naše malé totiž dodnes nemluví za sebe, ale za obě. Ale to si nechám na nějaké příště.
    Co jsme měly všechny tři společné, byl odpor k polévce. Sobotní nebo nedělní oběd vypadal tak, že taťka nás nutil tu "odpornou" polévku jíst, my jsme nad ní bečaly, že nebudem a do toho naše zlatá mamka hlásila, že to néni nikde, enom u nás. Jestli měla pravdu nevím, ale co vím jistě, že jsme také nesnášely háčkované barety. Dodnes mamka říká, jak jsme byly pěkné, a že se to nosilo. Před odchodem z domu byly nekompromisně nasazeny na tři hlavy tři barety, aby za rožkem skončily v kabelách. Za rožkem proto, aby nás naši náhodou neviděli z okna. A všichni jsme byli spokojení. Mamka z toho, jak nám to sluší a my z toho, že nevypadáme jak blbci. Dnes už všechny víme, že náš názor byl mylný, ale tehdy nám ta módní vlna nějak neseděla.
Pochopitelně jsme spolu zažívaly i zábavné chvilky. Například, když mamka vařila a my jí u toho tančily. Ta byla štěstím bez sebe. A ještě, když se přidal taťka, to nemělo žádnou chybu. Ale to bylo až v době, kdy naši pochopili, že ty polévky fakt nemusíme. Tančení nám vždycky šlo líp než jezení polévek a je fakt, že náš společný iks let starý taneček oprašujeme na každé oslavě, kdežto polévku si tam nedáváme. 
    A tak jsme nějak vyrostly, odešly z domova a věkem a starostmi se k sobě ještě víc přiblížily. Netvrdím, že se jenom chápeme. Umíme se na sebe pěkně naštvat i té druhé praštit telefonem. Ale to jen proto, aby nám to vzápětí došlo líto a my zase měly důvod si zavolat. 
A proto jsem ráda, že mám naše malé, ikdyž mají oproti mně celý život jednu výhodu. Jsou pořád mladší než já.
Holky všechno nejlepší k narozeninám a stačí přinést šampíčko, jahody mám.