Nová doba

    Moc často se mi nestává, že bych ve skupině neznámých lidí nějak vynikala, avšak nedávno se mi to podařilo. Není to věc, na kterou bych zrovna mohla být pyšná, ale už je to tak. V této skupině jsem byla výjimečná a přitom si myslím, že si to nikdo kolem mě neuvědomoval. To, že se mnou nikdo nemůže soupeřit, jsem zjistila hned po příchodu a také si to potvrdila při odchodu. Nemrzí mě, že to nikdo jiný zřejmě nezaznamenal, protože každý přítomný si vyloženě hleděl svého a navíc byla kolem nás tma. Sice chvílemi jsme byli všichni osvíceni a jen chvílemi jsme se topili v černotě, ve které bylo vidět pouze sedící siluety. Některé zůstávaly strnulé, jiné občas přenášely váhu za strany na stranu a byly momenty, kdy se všechny postavy pohnuly, či vydaly nějaký zvuk. Většinou to byl smích. Mezitím bylo slyšet jen tiché chroupání, občas usrknutí, mé časté smrkání, neboť mě překvapila rýma, a také jsem zaslechla nějaké to šeptání. To když ti starší vysvětlovali něco těm mladším. U nás to bylo naopak. U nás měl potřebu sdělování náš chlapeček, jenž byl z návštěvy kina zcela nadšený a já jsem neměla to srdce mu kazit jeho radost. Ano. Seděli jsme v kině. Seděli jsme ve velkém kině, které stojí ve velkém městě a sledovali film, který "nám" nesměl utéct, stejně jako všem přítomným mladším ročníkům. Ano, byla jsem výjimečná, protože nikdo v sále nedosahoval tolika let jako já. Na rozdíl ode mne také snad všichni drželi v levé ruce obrovský kelímek coca-coly se srkadélkem, aby pravou mohli nabírat popcorn a bezmyšlenkovitě si ho cpát do pusy. I náš chlapeček měl střední dávku pražené kukuřice a vydržela mu přesně 75 minut. Jeho poznámka, že kdyby měl velký, tak by ho měl až do konce filmu, mě nechala zcela chladnou. Mně se v hlavě promítala doba mého dětství, kdy jsme chodili na Vinetua, kreslenou Sněhurku, Dívku na koštěti a se školou na Sokolovo nebo na Dny zrady. Pamatuji si, že kino bylo vždy plné a na začátku, před promítáním filmu, nám týdeník sdělil něco, co nás vůbec nezajímalo. V kapse jsme měli maximálně sáček slepených ledovek, a když jsme si jednu chtěli vzít, byl to adrenalin, jelikož se v kině nesmělo šustit. Šustili jsme, ale nepili. Nebylo co. 
V současném velkém kině, ve velkém městě, je zakázáno konzumovat přinesené jídlo a pití. Asi proto, aby se jim popcorn a coca-cola nezkazily, když se tam předzásobili. Jinak tento zákaz nechápu, protože když se vyleje obyčejná voda, jakou jsem měla v kabelce, nadělá menší škodu než hnědá lepkavice.
Také to může být proto, že popcorn krásně křupe pod nohama, když všichni vychází z kinosálu. Ty by ledovky určitě nedokázaly. 
    A tak jsem tam prostě byla jediná, která některé věci nebrala a také jediná, co si pamatovala týdeník, šustivý sáček slepených bonbónů v kapse a podlahu, na které nic nekřupalo, avšak čistá nebyla.
    Ale vůbec mě tento zážitek nemrzí, protože jsem "konečně" shlédla Kung Fu Panda 3 a zároveň viděla rozzářeného našeho chlapečka. Dobré také je, že jsem pochopila děj, aniž bych znala díly předchozí. A také jsem se poučila. Už vím, co to je pandí astma. Kdyby jste to také chtěli vědět, běžte do kina. Nebo jestli to u vás právě nehrají, klidně se mě zeptejte.