O co jsem byla v dětství ochuzena

    Nějak v dnešní době nestíhám vnímat všechny převratné novinky v oblasti hraček pro děti. Ale tento týden jsem měla možnost nakouknout do dětských duší a zjistit po čem prahnou. Tak určitě touží po mobilech, tabletech a počítačích. Dále jsou ještě v kurzu nějací plyšáci, autíčka a ne ledajaké panenky. Pochopitelně se vše odvíjí od snílkových roků. Chlapečci mění svá autíčka za jinou techniku a děvčátka odkládají panenky a začínají si dělat zásoby malovátek, aby byla po ruce v kteroukoliv denní i noční dobu. Za zábavu považují samofotky s následným ukládáním na sociální sítě. Asi to tak bude, jelikož jsem vyslechla rozhovor naší žákyně z devátého ročníku s žáčkem třeťáčkem. Dialog se odehrával v ZOO před pavilonem šimpanzů. Chlapec děvče fotil mobilem a děvčátko mu říkalo, jen aby nedával fotku na facebook. Když chlapec odvětil, že ho nemá, děvče se podivilo s tím, že ho upozornilo, aby nelhal. A kdyby ještě vědělo, že já ho také nemám, asi by bylo hodně překvapené. To je jen takový malý, popsaný odposlech, ale postřehů mám z návštěvy zoologické zahrady více. Popíšu jen ty nej. Na třetím místě se umístil následující. Děcka stála u skla, za kterým je pozoroval šimpanz a já jsem to jistila z druhé strany a dívala jsem se jim na záda. Přitom mě napadlo, že šimpanz má úplně stejnou srst, jako jedna naše sedmačka outfit. Proč? Protože byla celá v černém a měla na sobě černou kožešinovou vestu, přestože děti byly upozorněny, že bude velké teplo. Asi si ji přehodila, když jsem holkám říkala, aby si daly něco s krátkým rukávem. Tak si přidala na triko s dlouhým rukávem ještě něco přímo bez rukávů. Na 14 let výborný výkon. Druhé místo si zasloužila cukrová vata. Za nás se natáčela na špilky, kdežto dnes se prodává v umělohmotných kýblících. Vypadá to hóóódně zajímavě a pro mě docela nechutně. Ale úplně nejlepší, co mě vyloženě dostalo, je hračka. Novodobá hračka, která se jmenuje Prdící sliz. Je to prostě "něco úžasného, pro děti vhodného, zřejmě i poučného", jenže nevím proč, proč, proč a jak. Pro ty, co tuto skvělou vychytávku dnešní doby neznají, musím napsat, že je to jakási beztvará studená hmota, která když se promne a provzdušní, vydává ve společnosti neoblíbené, identické zvuky. Ne jeden stejný zvuk. Ale různé zvuky, různých hlasitostí a různých délek. A za těchto zvuků jsme se vraceli ze ZOO do autobusu.
Takže o co jsem byla v dětství ochuzena? Já myslím, že o nic. A umělá pitíčka, která se dětem různě nabízejí, mi také nechyběla. To jen tak na závěr, protože kdybych se rozepsala, těžko se zastavím.