Ocenění

    Lidi je třeba chválit, všímat si jejich úspěšků a úspěchů a dávat jim najevo, že to těší i nás. Kdysi jsem četla, že by měl každý člověk každý den pochválit aspoň jednu věc. Snažím se. Nevím, jestli to mé okolí vnímá, nebo si toho ani nevšímá, nebo to bere jako samozřejmost. Ale chválím a nedělá mi to žádný problém, naopak je to příjemný pocit. Já jsem pochopitelně také ráda chválena a jsem ráda, když se mi něco podaří a někdo to vidí. A co tak můžeme na mně a na jiných lidech chválit? Dobré je všímat si změn účesu, oblečení, výzdoby atd. To jsou takové osobní pochvaly. Dále to mohou být pochvaly pracovní. Za dobré nasazení, splnění úkolů, za práci pro kolektiv, za klapající organizaci a podobně. Za plnění pracovních povinností nám sice náleží mzda, ale tu jako pochvalu nikdo nebere. Možná? Když se tam objeví částka navíc jako odměna. Ale teplé, lidské slovo nějakou měnou zajisté nenahradíš. Nebo, že bych se mýlila? Mýlila a tedy navrhuji jako nevyšší pochvalu spojení slovní a výplatní.
    A vůbec nejlepší je pracovní ocenění takové, kdy může jedinec předstoupit na stupínek před davy a tam je mu poděkováno a potřeseno pravicí. Jenže této poctě se nedostane každému. Ocenění tímto způsobem jsou vybíráni z méně i vícepočetných kolektivů a jsou navrhováni za činnosti a počiny, které jejich šéfům připadají nevšední, pokrokové, burcující ostatní, přínosné a příkladné. Vypichují se ty schopnosti, které vyznamenaného oddělují od prozatímních čekatelů. Většinou. Někdy je to také o tom, že výběr na základě výše popsaných měřítek je velmi náročný a pak zúčastnění mohou poslouchat něco jako "z mého života."
    Vzhledem k tomu, že jsem měla tu čest zúčastnit se slavnostního aktu ocenění učitelů, pečlivě jsem poslouchala důvody, které je na tento společenský, pedagogický vrchol dovedly. Překvapivě na mě působilo zdůvodnění:" Dožívá se významného životního jubilea", což bylo řečeno u všech vyznamenaných. A tak mě napadlo. Jakmile nadřízený prošvihne pracovníkovi kulatiny, těžko ho protlačí mezi špičku. Dále. Nejenom mě zaskočila věta:"Má ráda děti." Okamžitě a střelhbitě zareagovala má kolegyně s tím, že toto je snad předpoklad pro práci ve škole. Že někdo rád zastupuje, to mi nepřipadá také moc výstižné. A ocenění za to, že někdo rád peče, chodí se psem, baví se ručními pracemi, nebo rád cestuje, mi také nezní moc přesvědčivě pro vyzvednutí kvalit učitele.
    Jiná sorta ocenění je za celoživotní přínos do školství a když je řeč sestavena lehce, krátce, výstižně se zvýrazněním momentů, pro které tam člověk stojí, to je jiné kafe. Jenže i sem se může vloudit chybinka. Pozorovala jsem jednoho středoškolského učitele ve výslužbě, který byl právě oceněn za odvedenou práci na střední škole. Byl sám. Vedle něho stála prázdná židle a nebyl tam nikdo, kdo by ho podpořil a s kým by sdílel pocity oceněného. Smutné na tom bylo i to, že ředitelé a zástupci, ze škol s oceněnými učiteli, blahopřáli svým lidem s velkými kyticemi, popřípadě s dárky, fotili se s nimi a prožívali slavnostní chvíle ve slavnostní síni a posléze na rautu. A tento pán se pozdravil s několika známými a byl tam sám.
    Nechtěla bych být starou, oceněnou a osamocenou učitelkou mezi nevelkými, propojenými a spokojenými skupinkami lidí, kteří spolu komunikují, smějí se, pojídají, popíjejí. Chtěla bych být člověkem, na kterého si ještě někdo najde čas, když už mě k něčemu navrhne a nechtěla bych si myslet, že to byla z jeho strany jen povinnost. A jestliže by si na mě někdo z bývalých nadřízených neudělal hodinu čas, aby mě doprovodil tam, kam mě poslal, ať na mě raději školství zapomene. 
    A k čemu jsem tedy svým pozorováním a nasloucháním došla? Došla jsem k závěru, že ty denní, drobné všimnutí, souhlasné pohledy a občasné pochvalné slovo jsou lepší než osamělý, vyznamenaný jedinec na podiu.