Pády a pocity

       Někteří lidé nikdy neokusí, jaké je to upadnou na veřejnosti. Já to ve svém životě zažívám zcela běžně. Není to pocit obzvlášť slastný a podle toho jak padám, kde padám, odkud padám a přes co padám, tak se i cítím. Jestliže upadnu někde, kde mě nikdo nevidí, zvednu se a jdu dál. Pokud nemohu sama vstát počkám, až někdo půjde kolem a zvedne mě. Většinou nikdo nejde a vstanu sama. V případě upadnutí v davu také vstanu, ale musím hlídat svou mimiku. Chce se mi totiž v této situaci smát. Jenže ležící, sedící a smějící se ženská na chodníku není pro naše spoluobyvatele standartní situace a tedy se snažím své emoce skrývat. Jednou jsem upadla tak, že se mi mezi boty zamotal jakýsi provaz, který na chodníku neměl co dělat. A jak jsem se tak válela na zemi, přispěchala mi na pomoc matka třinácti dětí, z nichž jsem většinu učila. Tím, že mi svou rukou ometla prach z mého krásného bílého, krulového kabátku, který po tomto zákroku skončil v čistírně, mě velmi potěšila  a bez problémů mi ona dodnes  svěřuje do výuky další své děti i vnuky. Tady převládl děkovný pocit. Taky jsem upadla z malého schodečku a měla v sádře nohu i ruku. Stalo se to, když jsem šla na návštěvu ke kamarádce. To nebyl dobrý pocit. Upadla jsem na mostě, kde jsem přeskakovala kaluž a dopadla jsem přesně doprostřed. Připadala jsem si jak blbec, sedící za bílého dne na mostě uprostřed kaluže. Upadla jsem i do potoka, když jsem skákala z kamene /v nevědomosti/  na kluzký kámen /sádra / a tehdy mě pronásledovaly výčitky. Předsevzetí, že už nikdy nebudu pít, jsem si stejně neměla ani dávat. Všechny rány se zahojily a vzpomínky nevybledly. Taky jsem upadla na točitých schodech. Jakmile jsem se dotočila dolů, z mého košíčku vypadla láhev červeného vína, dárek pro manžela, vytvořila louži a já jsem v ní opět seděla uprostřed. Bylo kolem půlnoci a já jsem odcházela z klubu, kde jsem pracovala, domů. Následující pocit, když mě po chvíli kontrolovala na ulici hlídka VB, byl hodně nový a nezvyklý. Chtěli po mně občanku a než jsem jim ji dala, sjeli mé světle modré, ovíněné šaty, ze kterých ještě kapalo, takovým pohledem, že se nedá ani popsat, co si asi mysleli. Stejně ani nečekali až občanku vylovím a jen jsem slyšela . "Běžte !!!". A tak jsem šla. Jednou jsem také jen tak šla dobře naladěna na vlak, který mě měl odvézt po abiturientském večírku domů. Cesta měla trvat přibližně tři a půl hodiny a proto jsem si na cestu koupila půllitrový papírový kelímek temně žluté,  celerové limonády. Celer mohu jen v limonádě. V době, o které píšu, jiné sodovky nebyly a flašky z umělé hmoty byly jen na ocet. Vykračovala jsem si po perónu v krásných, vínových kozačkách s vínovou kabelkou, vínovým kloboukem a prskaném kabátě s vínovými prsky. Červené víno, možná ještě k doladěnosti outfitu, proudilo i v mých žilách. Jenže úskoky na mě čekají všude a jakmile mě přepadne pocit samolibosti, okamžitě mě sráží pod reál. Pochopitelně. Toho dne to nebylo jinak. V momentě, kdy jsem šlápla na první vlakový schůdek a chtěla se vyšvihnout nahoru, ujela mi nožka a postavila se vedle druhé na nástupiště. Tělo se položilo přes všechny schodečky tak, aby se mé ruce mohly natáhnout co nejvíce na podlahu před vlakovým WC. Celerová sodovečka okamžitě vytvořila obrovskou lepavou skvrnu, která se dostala i pod mé rukávy. Kabelečku jsem pevně svírala v levé ruce, prázdný kelímek v ruce pravé. Za mnou stála netrpělivá fronta rádoby nasedajících pasažérů. A pocit? Tak to tady ještě nebylo. Novinka.

A co mě v této šlamastice mile překvapilo? Klobouk držel. Takže  jsem se narovnala, odstoupila, pustila lidi a utřela se kapesníčky /už byly papírové/. 
Do jiného vagónu stejného  vlaku jsem po chvíli nastoupila jako dáma.