Paříž

    Paříž. Miluju PAŘÍŽ. Paříž je něco úžasného, nádherného, lahodného pro oko. Je moderní i staromódní, cítím i něco tajemného. Je mírně nasládlá, dílem nahořklá. Tomu, kdo ji ještě neobjevil, doporučuji. Jakmile jsem jednou ochutnala, byla jsem ztracena. Paříž je vyzývavá, musíte se k ní vracet, zkoumat ji, hodnotit a vždycky vyjde jako vítěz. Není problém se na ni připravit, informovat se, přiučit se. Stačí si k ní jednou najít cestu a vaše myšlenky se budou stále vracet. Paříž mi vždy připraví nádherné vzpomínky a nikdy nezklame. Jenom musí být správně připravena a pařížský krém uvnitř i na povrchu dortu musí být hlaďounký, hustý, lesklý a stejně nádherný jako Paříž. Jako druhá Paříž, kterou jsem si zamilovala na první pohled. Krásné město s poutavými příběhy, výstavnými budovami a francouzskými okny. Město, v němž jsem prožila maličkou chvilku z mého života. Z města, které mi učarovalo a vyšouplo z prvního místa Londýn, jsem si odvezla přes mé nadšení i vzpomínky na traumata, zde prožitá. Tady jsou.
    Eifelovka je hóóódně vysoká a já se hóóódně bojím výšek. Ze druhého patra jsem "hrdinsky" telefonovala domů a ujišťovala rodinu, že opravdu nestojím na zemi. A co teprve, když jsem zdolávala výzvu podívat se úplně nahoru. V proskleném výtahu mě dav nalepil na sklo boční zdi a zmenšování se pevné země jsem viděla z první ruky. Šlo to velice rychle, ale přesto bych tento zážitek darovala někomu jinému. Třeba někomu, kdo má fobii z pavouků a ne z výšek. Nevím, co viděli spolucestující na mém čitelném obličeji, ale já jsem prožívala muka. Celou dobu jsem přemýšlela jak francouzskému liftboyovi vysvětlím anglicky, že chci dolů. Naštěstí byl výtah rychlejší než moje angličtina a v místě přistání nebyl balkón, ale prosklená místnost. Dobré na tom bylo, že kolem plula oblaka a země nebyla vidět. S hrůzou jsem nastupovala na cestu zpět. Zvládla jsem to s myšlenkou, že se rychle přibližuji k zemi. Jsem tady a to, co jsem zvládla, se mi dodnes zdá neuvěřitelné. Zato další příhoda, spojená s mojí osobou, je uvěřitelná a zapamatovatelná a u mě i předvídatelná. Čekala nás návštěva Louvru. La Gioconda nám pochopitelně nemohla utéct, ale jak kdyby se měla galerie za pár minut stěhovat. Účastníci našeho zájezdu běželi nedočkavě za průvodkyní, parta se trhala, hledala, míchala se mezi ostatní návštěvníky, až se nás hrstka ztracených zpozdilců zabrzdila na přechodu. Jakmile se na semaforu rozsvítil pokyn "Jdi", šli jsme. Pochopiteně, jediná já z celého mezinárodního davu jsem šlápla špatně na schodek. Nožka se smekla, celé mé tělo se vrhlo vpřed a má čelist zabrzdila o kovový sloup, stojící mi v cestě. Sice už se stmívalo, ale hvězdičky jsem viděla pouze já. Udělalo se mi hodně špatně a můj psychický stav šel rapidně pod nulu. Odbelhala jsem se za pomoci kamarádek do Louvre bufetu a tam jsme u kávičky čekaly, až se budu moci zvednout a dojít do cíle před Monu Lisu. Došla jsem. Na bradě mi vyskočila modřina barvy pařížského dortu, který byl upečen z kvalitního kakaa. Druhý den a ještě hodně dalších dní jsem ráno maskovala barvy v tomto pořadí : černá, modročerná, fialová, modrohnědá, hnědozelená, zelená, žlutá, světle žlutá....normál.
    Do tohoto nádherného města se jednou vrátím a stejně jako před lety si dám v kavárně u Nového mostu dort. Nebude to pravá "Paříž", ale bude velký, čokoládový s čokoládovým krémem a šlehačkou. K tomu si dám výbornou kávičku a v klidu budu pozorovat život za oknem.